Naděžda Pelcová

Monografie se zabývá povahou výchovy jako specifického lidského jednání. Z hermeneutických pozic zkoumá ontologická východiska výchovného vztahu jako vztahu ke světu, ke společenství a k sobě samému. Ukazuje kontexty, z nichž se výchova rodí, a podmínky, v nichž je možno ji rozvinout (solidarita generací, pedagogický étos, svoboda člověka, rozvoj lidské přirozenosti, specifická povaha lidské starosti a péče, vztah k druhému, setkání). Autorky sledují nutné proměny výchovného vztahu a vymezují základní rozdíly mezi výchovou a činnostmi, které sice také ovlivňují a formují osobnost člověka, ale s dobrou výchovou nemají nic společného (vedení, školení, výcvik, drezura, manipulace, ovlivňování). Promýšlejí výchovu jakožto jednání, jehož smyslem je zachovat kontinuitu (lidského rodu, kultury, hodnot), které však zároveň umožňuje diskontinuitu (tedy potenciálně nový počátek). V neposlední řadě zkoumají problematiku výchovy a vzdělávání v diferentním světě a poukazují na podstatné souvislosti výchovy a vzdělávání se smysluplným spolubytím.

Sborník příspěvků z mezinárodní konference Úloha osobností a institucí v rozvoji vzdělanosti v evropském kontextu (Prezentace školství a vzdělanosti), která proběhla na půdě Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v říjnu roku 2012 na počest 120. výročí založení Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského, zahrnuje texty autorů takřka z celé střední Evropy – z České republiky, Polska, Slovenska a Rakouska. Konference se zúčastnili filozofové, historici, pedagogové, pracovníci muzeí, knihoven a dalších vzdělávacích institucí. Cílem setkání bylo promyslet filozofická a pedagogická východiska evropské podoby vzdělanosti zejména v souvislosti s národní kulturou, jazykem, tradicí a potřebou porozumět lépe vlastní současnosti. V tomto kontextu vyvstala „Evropa“ nikoli jako pojem geografický, nýbrž jako označení určitého duchovního společenství. Intence celku, jež je vlastní evropskému pojetí filozofie a vzdělanosti, je protikladem všem podobám partikularismu (tedy i národních kultur). V souvislosti s tím vyvstala řada otázek: Může pravé myšlení a pravá vzdělanost vyrůst bez hloubky tradice a zakotvení ve vlastní, národní kultuře, nebo se z ní rodí? Jaký je vztah jazyka a vzdělanosti, co lze a nelze v národním jazyce vyjádřit? Zda a jak ovlivňuje politika úroveň vzdělanosti? Z těchto hledisek (spolu s Komenským a jeho snahou o nápravu věcí lidských – filozofie, politiky, náboženství) promýšlíme podíl a přínos význačných osobností filozofického a pedagogického myšlení, které nesporně založily, formovaly a ovlivnily vzdělanost ve svých vlastních zemích a zároveň prolomily úzce regionální hranice vlastního národního myšlení směrem k celku (k Evropě). Pozornost, především ta dějinně pedagogická, směřuje k analýze institucí, jejichž činnost formuje a ovlivňuje tehdejší i budoucí pedagogický diskurz.