Pelechová Goriaux

Jitka Goriaux Pelechová představuje ve své monografii předního německého divadelního režiséra Thomase Ostermeiera. Sleduje uměleckou cestu dnešního čtyřicátníka od jeho pobytu na divadelní škole Ernsta Busche přes založení slavné studiové scény Baracke při berlínském Deutsches Theater až po jeho nástup do čela legendárního berlínského divadla Schaubühne, kde spolupracuje s hereckými hvězdami. Autorka ovšem přitom stihne plasticky přiblížit českému čtenáři i podmínky, ve kterých funguje současné německé činoherní divadlo a jakou roli při nich hraje například promyšlená „kulturní politika“ státu, neboť Ostermeier jako jedna z hvězd současné evropské režie reprezentuje německé umění a kulturu nejen při práci s francouzskými či ruskými divadelníky a na velkých festivalech, ale i při četných zájezdech Schaubühne za hranice Německa. „Potřebujeme současné divadlo v tom nejlepším slova smyslu, tedy divadlo, které jedná o individuálních, existenciálních a společenských konfliktech lidí tohoto světa,“ říká Thomas Ostermeier – a takové jsou i jeho slavné inscenace Ibsena a Shakespeara, které dnes znají diváci z řady nejen evropských zemí. „Potřebujeme nový realismus, jelikož právě realismus podvrací ‘falešnou uvědomělost’, chce vyvolat údiv ve známých oblastech a rozvíjet příběhy, tedy následky a důsledky lidského konání. To je neúprosnost života, a když tato neúprosnost vstoupí na jeviště, rodí se drama.“

Je skutečně s podivem, že české prostředí prozatím dílo a působení Antoina Viteze do značné míry ignorovalo. Estetika jeho inscenací a jeho myšlení o divadle přitom přesahují ryze francouzský kontext a rozvíjejí otázky spjaté s evropskou činohrou a její tradicí obecně: podvojnost divadla dramatu a divadla hereckého mimování a tzv. velké a malé činohry; divadlo jako umění konvence a stylizace, které je s to klást otázky vzhledem ke scénování historické či žité skutečnosti; vztah mezi mýtem a současností; vztah divadelní instituce k vlastní historii i k sociálněpolitickému prostředí, v němž působí; forma a poslání divadelní výchovy; nebo role a funkce dramaturgie a její místo v tvůrčím procesu, v rozvíjení divadelního myšlení i ve formování kultury v širším slova smyslu. Monografii doplňuje překlad vybraných statí Antoina Viteze.