Jiří Pelikán

Možná že české literatuře v poslední třetině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého opravdu chybějí velké romány, ale na příběhy v jiných podobách – například na paměti nebo korespondence – je dostatečně bohatá. Souborná korespondence mezi Františkem Janouchem a Jiřím Pelikánem z let 1974–1993 je záznamem mnoha nevšedních příběhů. V osmdesáti čtyřech dopisech dokládá významnou etapu naší moderní historie: aktivity československého exilu. Tehdy byly centrem dění nikoli politická uskupení, ale exilová nakladatelství a časopisy (Svědectví, Listy) s okruhem přispěvatelů. Jiří Pelikán, vydavatel Listů v Římě a první Čechoslovák zvolený – dokonce dvakrát – poslancem Evropského parlamentu, a František Janouch, jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, věnovali vydávání Listů, shánění financí pro jednotlivé exilové i domácí projekty či osoby, získávání informací a kontaktů, lobbování (například Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta) mnoho času a energie. V jejich dopisech se propojují drobné lidské příběhy někdy detektivní, někdy humorné s velkými událostmi té doby. Z jejich korespondence se čtenář dozví mnoho nejen o jednotlivých epizodách, například také o vztazích české emigrace s Čínou, ale zejména o smyslu československého zápasu o svobodu a lidskou důstojnost.

Záznam jednání mimořádného sjezdu Komunistické strany Československa, který se sešel následující den po sovětské okupaci 22. srpna 1968 v jedné z budov továrenského komplexu ČKD v Praze-Vysočanech. První řádné české vydání tohoto veřejně prakticky nedostupného textu vychází ze stejnojmenného souboru dokumentů publikovaného ve Vídni v roce 1970 Jiřím Pelikánem. Pelikán doplnil svou edici řadou souvisejících pramenů, zejména programovými tezemi, návrhem nových stanov KSČ a důvodovou zprávu pro sjezd. Připsal úvod a doslov, který je jedinečnou a z historického odstupu překvapivě přesnou analýzou tehdejší situace, důvodů okupace a metod, které panovaly v sovětském bloku. Zahrnuje i prognózu důsledků velmocenského potlačení československého pokusu o reformu sovětské byrokratické podoby socialismu. Připomíná také tehdejší propagandistickou demagogii a informační válku, jejíž součástí byla obdoba pozdějších hoaxů. Úvodní studii napsali historici Lukáš Cvrček a Milan Bárta.

Publikace je pokračováním řady autorových prací o výchově. V tomto případě je pokusem o hledání integrovaných kvalit lidské osobnosti, ovlivňujících její celkový rozvoj. Reaguje na známou koncepci tzv. Big Five, pokoušející se vymezit základní integrované