Václav Petrbok

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko-německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami. Předložené sondy usilují o analýzu několika reprezentativních literárních typů a také jiného, primárně neslovesného projevu duchovní kultury, kterým je institucionalizovaná univerzitní výuka češtiny. Pro časovou názornost byla zvolena dvě témata čerpající primárně z materiálu do roku 1750, další dvě se týkají období následujícího; jejich časová prostupnost je nicméně pochopitelná, přirozená a autorem koneckonců zamýšlená.

Arnošt Vilém Kraus (1859–1943), první literárněvědný germanista na pražské české univerzitě, se již od počátku své odborné kariéry zabýval česko-německými literárními a kulturními vztahy. Svazek obsahující výbor z jeho syntetických prací, studií a recenzí i úvodní studii o Krausově životě a díle usiluje jednak o literárněhistoriografickou analýzu a recepci jeho odborného působení, jednak chce upozornit na širší kontext dobového uvažování o česko-německé kulturní výměně, včetně aspektů kulturněpolitických. Každá studie je opatřena komentářem, který ji náležitým způsobem vykládá a kontextualizuje, a rozsáhlými vysvětlivkami.

Konference uspořádané 15. - 16. 11. 2018 Germanobohemistickým týmem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. Konference se zaměřila na teoretickou a metodologickou problematiku psaní dějin vícero literárních kultur v různých jazycích, jež koexistovaly na území českých zemí. Součástí sborníku jsou příspěvky týkající se jak středověké slovesné produkce či exponovaného dlouhého devatenáctého století až k první polovině století dvacátého, tak i celé řady problémových okruhů (překlad, kulturní transfer, periodizace, vícejazyčnost, kánon, regionalismus, konfesionalismus) i teoretických a metodologických přístupů (postkoloniální studia, transkulturní teorie, nový historismus). Vedle odborného záměru usiluje rovněž tento sborník stimulovat další debaty o podobě budoucí literárněhistorické syntézy literatur(y) českých zemí napříč obory bohemistikou, germanistikou i dalšími filologiemi a taktéž kulturálními studii či sociální a politickou historií.

Čtení o Otokaru Fischerovi je chronologickou sbírkou textů reflektujících vědeckou, básnickou, dramatickou a překladatelskou aktivitu Otokara Fischera (18831938), význačné osobnosti české kultury první poloviny 20. století. Do antologie byly zahrnuty texty z širokého časového rozpětí takřka osmdesáti let (19051983), počínaje recenzí jeho vědecké prvotiny přes předválečné reflexe jeho monografií, resp. překladů prací Heinricha von Kleist a Friedricha Nietzscheho, v nichž jsou již autorovy dvojdomé umělecko-vědecké předpoklady pojmenovány verbis expressis. Fischerovo působení je dále dokumentováno recepcí namnoze kritickou jeho básnické a dramatické tvorby a meziválečnými ohlasy jeho překladatelského (mj. Johann Wolfgang Goethe) a literárněvědného působení (Heinrich Heine), včetně jubilejních textů k jeho padesátinám. Zásadní cézuru představuje rok Fischerova skonu. Při této příležitosti, v době již bezprostřední vnitropolitické krize, byl jeho umělecký i vědecký odkaz chápán jako zásadní přínos k důkladnějšímu a angažovanému promýšlení česko-německé kulturní výměny i jako jeden z nejosobitějších příspěvků české slovesné kultury kultuře celoevropské, ba světové. Články, vzniklé po druhé světové válce (s příznačnými odmlkami po roce 1948 a opět 1968), často redukovaly též kvůli Fischerovu germanistickému zaměření a nekomunistickému světonázoru jeho tvorbu na nezpochybnitelný (a poněkud nekonfliktně pojímaný) přínos překladatelský, resp. divadelněkritický, aniž by se až na výjimky dobraly syntetizujícího pohledu na Fischerovu osobnost a jeho působení. Edici jednotlivých dokumentů provází krátké biografie autorek a autorů, publikace je doplněna knižní bibliografií Fischerova díla a vybranou bibliografií ohlasů jeho tvůrčí činnosti.

Dějiny česko-německo-rakouských, resp. rakousko--německo-českých (či snad německo-rakousko-českých?) slovesných vztahů na sebe poutaly odjakživa značnou pozornost. A právem. Geografická blízkost obou jazyků těchto tří kultur přispívala k neobyčejně plodné výměně ve všech oblastech kulturního a společenského života, tedy i v literatuře, resp. šířeji pojaté slovesnosti. Ovšem ne vždy bez sporů a konfliktů. Tato kniha se po úvodní přehledové komparaci pokouší demonstrovat na čtyřech sondách některé kontakty a souvislosti mezi českou, německou a německorakouskou slovesností v období datovaném zhruba mezi bitvou na Bílé hoře a napoleonskými válkami. Předložené sondy usilují o analýzu několika reprezentativních literárních typů a také jiného, primárně neslovesného projevu duchovní kultury, kterým je institucionalizovaná univerzitní výuka češtiny. Pro časovou názornost byla zvolena dvě témata čerpající primárně z materiálu do roku 1750, další dvě se týkají období následujícího; jejich časová prostupnost je nicméně pochopitelná, přirozená a autorem koneckonců zamýšlená.