Miroslav Petříček strana 2 z 2

První svazek z nové řady dějin filosofie zahrnuje sofisty, sókratiky, Platóna a Aristotela.

Jedna z nejpozoruhodnějších knih dvojice francouzských autorů, která novým způsobem vymezuje místo filosofie na konci 20. stol. ve vztahu k vědě a umění. Brilantní ukázka toho, co oba autoři charakterizují jako nomádský či rhizomatický styl myšlení.

Druhým svazkem třídílné práce, zabývajícím se filosofickými aspekty vyprávění, navazuje francouzský filosof na svou předchozí práci o metafoře. Výsledkem je hluboká analýza narativity, chápání času a dějin prostřednictvím vyprávění, jehož kořeny sahají až k Aristotelovi a Augustinovi.

Různorodost tradic, na nichž spočívá evropská kultura, reflektuje evropské myšlení přinejmenším od dob modernismu. Evropskou jednotu chápe nejspíš jako pohyb integrace a setkávání, ale také traumatických zkušeností a přehodnocování. V publikaci Moderní svět v zrcadle literatury a filosofie proto nejde o syntézu. Kniha chce v jednotlivých příspěvcích ukázat, jak se tato zkušenost různorodosti konkretizuje v rámci jednotlivých oborů i na jejich hranicích. Základem takového pojetí je snaha překračovat jednostranné zaměření na určitou metodologii a vymanit se z orientace na výlučně evropské pojetí kultury. Odraz moderního světa v zrcadle tohoto širšího pohledu vyvolává nakonec i obecnější úvahy o smyslu a metodě humanitních věd na počátku 21. století.

11 improvizovaných přednášek věnovaných významným osobnostem filosofie 20. st. E. Husserlem počínaje a J. Derridou konče. Čtvrté, doplněné vydání.

Na základě studia detektivních románů tzv. americké drsné školy se autor snaží postihnout, co představuje zlo v kontextu moderní společnosti a jeho důsledky spravedlnost, právo, zákon. Zločin tu má podobu společenské choroby, která se nezastavuje spolu s odhalením pachatele, ale přetrvává jako neznámá síla v pozadí.

Na základě studia detektivních románů tzv. americké drsné školy se autor snaží postihnout, co představuje zlo v kontextu moderní společnosti a jeho důsledky spravedlnost, právo, zákon. Zločin tu má podobu společenské choroby, která se nezastavuje spolu s odhalením pachatele, ale přetrvává jako neznámá síla v pozadí.

Takřka encyklopedické dílo Niklase Luhmanna (1927–1998), jenž patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším německým myslitelům, je věnováno nejen sociologické teorii, nýbrž zasahuje i do filozofie. Zabírá celé spektrum společenské reality počínaje uměním a kulturou přes politiku, vědu, právo a náboženství až po ekonomii. Komplexnost Luhmannova myšlení stejně jako jeho schopnost originálně analyzovat jakoukoli empirickou materii bývá srovnávána se systematičností Hegelovou autor ostatně Hegelovu cenu získal.Titul Láska jako vášeň, Luhmannův bestseller z roku 1982, je v našem vydání doplněn právě textem přednášky, kterou autor proslovil v roce 1989 při příležitosti udělení Hegelovy ceny. V knize Láska jako vášeň řadí Luhmann mezi média stimulující komunikaci, jako jsou řeč, tisk a elektronická média, i média symbolická – tedy především moc, peníze, pravdu a lásku. Jejich fungování je podmíněno sémantickým kódováním (samozřejmě za pomoci řeči, písma apod.), tedy sémantikou moci, peněz, pravdy a lásky, jejichž systémová specifičnost představuje takříkajíc kulturní tvar systému v čase a prostoru. Vývoj evropské sémantiky lásky sleduje Luhmann na příkladě francouzské a německé galantní literatury 18. a 19. století. Láska jako vášeň je brilantní ukázkou literární a sociálně historické analýzy, jakož i poutavým líčením životních stylů v dané epoše.

Jedna z nejpozoruhodnějších knih dvojice francouzských autorů, která novým způsobem vymezuje místo filosofie na konci 20. stol. ve vztahu k vědě a umění. Brilantní ukázka toho, co oba autoři charakterizují jako nomádský či rhizomatický styl myšlení.