Ljudmila Petruševská

Prozaička a dramatička Ljudmila Petruševská (*1938) se v devadesátých letech 20. století, kdy její texty mohly konečně vycházet bez omezení, rychle stala jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších představitelek současné ruské literatury. Její knihy jsou skvěle přijímány jak čtenáři, tak kritikou a literární vědci v ní vidí pokračovatelku tradice velkých ruských spisovatelů Dostojevského, Gogola a Babela. Novela Čas noc, poprvé vydaná časopisecky v roce 1992, je jejím patrně nejvýznamnějším dílem. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a dočkala se světového ohlasu. Novela je stylizována jako deník neznámé básnířky Anny Andrijanovny. Výrazně expresivní text fascinuje svou stylistickou vytříbeností, rychlým spádem a otevřeností, s jakou zachycuje krutou bídu života v pozdní sovětské éře, která se promítá i do rodinných vztahů. Před čtenářem se odehrává souboj vypravěčky s vlastními dětmi a zápas každého z nich o to, aby měl kde spát a co zítra jíst. Tato konfrontace je bezohledná a plná zákeřných úderů, čtenář však v knize vedle naturalistických scén nalezne také notnou dávku nadhledu a černého humoru.

Čtyři autobiografické prózy Ljudmily Petruševské ukazují drsný obraz dospívání v Rusku během druhé světové války a těsně po ní. Hrdinka povídek, zanedbávaná holčička, se protlouká světem, v němž vládne hrubá síla a zákon smečky, nemá skutečný domov a touží po mamince, která ji opustila kvůli studiu v daleké Moskvě. Strasti a útrapy, jimiž prochází, se promítají na pozadí velkých dějin. Fyzická likvidace "nepřátel státu" během Velkého teroru, při němž byla zatčena a popravena značná část její rodiny, válečné zmatky, hladomor, žebrání, katastrofální nedostatek bytů, bezprizorná potulka, ale i neuhasitelná touha po svobodě - to vše je realitou dívčina dětství. Dospělý hlas autorčiných vzpomínek přitom prostupuje dětská imaginace a nepřízeň osudu se v jejím vyprávění setkává s lehkou ironií. Střízlivě psané povídky bez jakékoli sebelítosti prostředkují nevšedně křehký a čistý pohled na nemilosrdnou dobu.

Čtyři autobiografické prózy Ljudmily Petruševské ukazují drsný obraz dospívání v Rusku během druhé světové války a těsně po ní. Hrdinka povídek, zanedbávaná holčička, se protlouká světem, v němž vládne hrubá síla a zákon smečky, nemá skutečný domov a touží po mamince, která ji opustila kvůli studiu v daleké Moskvě. Strasti a útrapy, jimiž prochází, se promítají na pozadí velkých dějin. Fyzická likvidace „nepřátel státu“ během Velkého teroru, při němž byla zatčena a popravena značná část její rodiny, válečné zmatky, hladomor, žebrání, katastrofální nedostatek bytů, bezprizorná potulka, ale i neuhasitelná touha po svobodě – to vše je realitou dívčina dětství. Dospělý hlas autorčiných vzpomínek přitom prostupuje dětská imaginace a nepřízeň osudu se v jejím vyprávění setkává s lehkou ironií. Střízlivě psané povídky bez jakékoli sebelítosti prostředkují nevšedně křehký a čistý pohled na nemilosrdnou dobu. Anglická verze nejdelšího textu této knihy, Holčička z hotelu Metropol, byla v roce 2017 nominována na National Book Critics Circle Award v kategorii autobiografie.

Prozaička a dramatička Ljudmila Petruševská (*1938) se v devadesátých letech 20. století, kdy její texty mohly konečně vycházet bez omezení, rychle stala jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších představitelek současné ruské literatury. Její knihy jsou skvěle přijímány jak čtenáři, tak kritikou a literární vědci v ní vidí pokračovatelku tradice velkých ruských spisovatelů Dostojevského, Gogola a Babela. Novela Čas noc, poprvé vydaná časopisecky v roce 1992, je jejím patrně nejvýznamnějším dílem. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a dočkala se světového ohlasu. Novela je stylizována jako deník neznámé básnířky Anny Andrijanovny. Výrazně expresivní text fascinuje svou stylistickou vytříbeností, rychlým spádem a otevřeností, s jakou zachycuje krutou bídu života v pozdní sovětské éře, která se promítá i do rodinných vztahů. Před čtenářem se odehrává souboj vypravěčky s vlastními dětmi a zápas každého z nich o to, aby měl kde spát a co zítra jíst. Tato konfrontace je bezohledná a plná zákeřných úderů, čtenář však v knize vedle naturalistických scén nalezne také notnou dávku nadhledu a černého humoru.