Petr Pithart

Nezvykle objemné dílo autorského tria Otáhal - Pithart - Příhoda vznikalo na sklonku 80. let jako protiváha tehdejšímu účelovému výkladu moderní české historie. Autoři se v něm pokoušejí o demontáž "českého národního mýtu" tak, jak byl systematicky budován nejen v minulém století, ale jak často přežívá i dnes. Kniha nastavuje nesmlouvavě přísné zrcadlo našemu pohledu na nedávnou českou historii - od roku 1848 do mnichovských událostí - a na naši roli v evropském politickém a společenském kontextu. I díky tomu vyvolalo první vydání této knihy také řadu polemických reakcí. Cílem autorů nebylo sepsání odborné historické práce - to ani podmínky původně zamýšleného samizdatového vydání neumožňovaly. Slovy jednoho z autorů Petra Pitharta je tato kniha spíše "netypickým esejem s řadou znepokojujících tázání". Kniha také přináší detailní pohled na období první československé republiky, bez růžového mámení, bez sentimentu a idealizující nostalgie, bez zjednodušujících stereotypů, bez pozdějších ideologických nánosů. Rovněž pohled na rodící se českou politiku po roce 1848 a nadcházející usilování o moderní českou státnost klade řadu otázek, zda a jak jsme v tomto díle obstáli, zda a jak jsme využili či promarnili šance, které nám dějiny stavěly do cesty. Současný čtenář má možnost ve vztahu probouzející se české politické reprezentace k rakouskému mocnářství odhalit také řadu paralel s dnešním vztahem české společnosti k evropskému projektu a k naší roli v něm.

První díl souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období šedesátých až osmdesátých let 20. století. Po ukázkách z mladických básnických pokusů shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech roku 1968, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.

Kniha je autorovým účastným rozpomínáním na léta 1990–1994, ale také na to, „co z nich pošlo“ – od rozporného nastartování ekonomické transformace až po rozdělení Československa. Z dnešní situace – z pozorovací kóty, na níž začasté slyšet slova „o konci listopadových dějin“ – se tak autor ohlíží i po původu toho, čím jsme dnes znepokojeni jako jevy krizovými, v celkovém pocitu, „že něco je špatně“... V mozaice z paměti vyplavovaných příznačných momentů, situací, momentek i kolorovaných portrétů tu Petr Pithart jako průvodce nabízí svou invidualizovanou paměť. Teoretická zamyšlení tvoří v této knize spíše doplňkové exkursy k autorovým vhledům do praktické politiky raných (a bouřlivých) let devadesátých, kdy jako čelný představitel OF stanul v čele české vlády.

Současná frustrace z politiky není způsobená jenom chováním politiků či politických stran, ale i nepochopením úlohy a významu politiky. Politika je něco jiného než ideologie. Petr Pithart ve své knize zdůrazňuje, že základní povinností politika je počínat si tak, aby lidé nebyli zbytečně zklamáváni. To je pak vede k tomu, že odmítnou politiku jako takovou. Místo známé definice „politika jako umění možného“ zastává však Pithart spíš názor, že „politika je spíše vzácněji se vyskytující způsob, jak se vyrovnat se skutečností společenských konfliktů“. Hájí kompromis, kde obě strany dodržují základní procedurální pravidla a institucionální rámec.