Milan Pitlach

Ostrava Milana Pitlacha je překvapením. Její autor, profesí architekt, je fotografem, pro něhož byl fotoaparát vždy hlavně nástrojem seberealizace. Nikdy nefotografoval cokoli zajímavého, ani své snímky nevymýšlel, přitom dokázal tlumočit své zážitky a fascinace komplexněji než většina jiných fotografů. Jeho snímky nejsou nesrozumitelně subjektivní, na druhé straně nejsou ani neosobní. Hodí se pro ně slovo "svědectví". Mnohé z nich svědčí více o autorovi a méně o fotografované skutečnosti, u vět šiny z nich ale převažují zajímavé reference o spatřené realitě. To platí i pro Sůl země.Sůl země není v Pitlachově díle výjimkou samotným zaměřením na určité území, vždyť věnoval obsáhlé soubory svým "prožitým zemím", především Anglii a Indii. Ostra va vznikla jen na menším teritoriu, zato však v mnohem delším čase bezmála padesáti let. Tušil však někdo, že Ostrava - nebo spíš Ostravsko - byla nejtrvalejší autorovou fascinací a "domovem volbou"? Přitom to není překvapivá volba, vždyť je dána vaz bou přes dodnes navštěvovanou matku a přes rodinnou genealogii. Podobně jako Ostrava Viktora Koláře (Kant 2009), ani Pitlachova kniha není místopisnou publikací. Najdeme v ní samozřejmě střípky ozrcadleného města, jsou to však spíše mnohostěny, v jej ichž fasetách se zrcadlí i "genius loci" tohoto města, i komunistický režim, i situace městského člověka nebo obecně život a lidský úděl. Záleží na tom, co chceme vidět. Málokde převažuje vnímání architekta, většinou se nám nabízí zjitřené vnímání, ú čast, nebo naopak distance od zobrazeného dění, o němž však bylo nutno podat svědectví. Nebylo mnoho občanů, kteří ani v minulém režimu neztráceli osobní odpovědnost podmíněnou nezotročenou duší.Právě Milan Pitlach si však svoji svobodu žárlivě střež il, i když kvůli ní musel opustit svůj domov protkaný v jeho případě mimořádně četnými sociálními vazbami.Milan Pitlach je vlastně amatérský fotograf, nikdy se fotografováním neživil, naopak mu musel přinášet velké oběti. Snad proto patří k hrstce tě ch nejlepších, kteří se "za své" vyjadřovali nejsvobodněji, nejupřímněji. V panoramatu fotografie z období vlády jedné strany patří některé Pitlachovy snímky k těm, které suverénně nejpůsobivěji demaskují morbidnost doby, přestože máme fotografy, kte ří se na kritiku minulého režimu specializovali. Patří v díle Milana Pitlacha k těm nejlepším a kniha sama je společensky i fotograficky nejzávažnější publikací autora.

Říkalo se, že každý Angličan je ostrov. Tak nějak sám za sebe. Přinejmenším na přelomu 60. a 70. let to neplatilo, stejně jako ve většině zemí euroamerické civilizace. Také mladá generace konzervativní Anglie se zapojila do vlny hippies, multikulturalismu, protestům proti tradičním hodnotám establishmentu a válkám, které ani po té druhé světové v mnoha koutech světa neskončily. Právě v té době přijel do ostrovního království československý student architektury Milan Pitlach a fotil. Stovky, možná tisíce černobílých snímků, zachycujících realitu kolem něj. Nejen tu poetickou v třetí, stejnojmenné, části jeho nejnovější fotografické publikace, v níž dominuje atmosféra tehdejších velkých hudebních festivalů evokujících sto let staré motto francouzských revolucionářů – volnost, rovnost, bratrství. Důležitější než tahle třešnička na dortu je ale možná první oddíl Pitlachovy fotoknihy, nazvaný Ulice. V něm totiž se vší syrovostí zachytil prostředí, z něhož velká část květinových dětí pocházela. Bezútěšnost čtvrtí a zákoutí, kam turisté nechodí, vybydlené bloky domů nebo jen oprýskané zdi s nápisy typu Ježíš byl bezdomovec… Bez lidí, s lidmi – těžko říct, které z nich jsou sugestivnější tíživou bezradností bytí. Oba tyto světy pak spojuje druhý oddíl s víceznačným názvem Tráva, byť fotografie v něm jsou jednoznačné. Rámec knihy tvoří první a poslední dvě fotografie, paradoxně z téhož roku. Na 160 stranách mezi nimi je zachycen dokument slavné doby ve slavném Albionu. Dokument, který leccos připomene i těm, kteří tehdy a tam nebyli.

V intimně laděné knize fotografií Close Up se Milan Pitlach věnuje tématu, které je mu skutečně více než blízké fotografování své ženy. A tak tě fotím, i když vím, že tím nepodám žádný důkaz. Ale fotím tě tak, aby mi nic vzácného neuniklo, píše v předmluvě ke knize básník Jaromír Typlt. Pitlachovy fotografie nejsou produktem ateliérových seancí, vznikaly spontánně téměř dvě desítky let a jsou křehkým svědectvím nejen o milostném vztahu dvou lidí, ale také o obecné lidské touze po uchování vzácných okamžiků a vzdorování pomíjivosti.

Je příznačné, že si Milan Pitlach za průvodce svého fotografického cyklu podmanivě atmosférických krajin zvolil Zarathustru. Nejedná se však o ilustrace či snad interpretace jeho promluv z přelomového díla Friedricha Nietzscheho, které fotografie v knize doprovázejí, ale což je mnohem cennější o jejich vzájemný dialog. Pitlach ve svých fotografických záznamech krajin nepoužívá laciné efekty ve snaze upoutat či ohromit diváka přímočarými a líbivými obrázky, jde až na samu hranici niternosti a intimního prožívání, kdy nechává svůj vnitřní svět, své úvahy, meditace a vize projevit v podobě skutečných vyfotografovaných krajin. Motivy, které zařadil do své knihy, ať už jsou to záběry na nedozírné rozlohy moře a pouště nebo bez ustání proměnlivé nebe, snímky zachycující paměť kamenů a nezkrotnou sílu živlů či připomínky extází v tanci a okamžicích lásky, vypovídají o vznešené síle přírody a ohromující energii života. A právě také v tom spočívá ona neobvyklá blízkost a korespondence s Nietzscheho filozofickou tvorbou. Pitlach se spolu s Nietzschem ptá po podstatě a smyslu lidské existence, proto jsou jeho fotografie tak naléhavé, tak hluboce lidské.

Je mnoho veselých knih, ale jen málo knih o radosti. O radosti jako o téměř základní životní potřebě, nutné k tomu, abychom zažívali pocity harmonie a štěstí. Fotograf Milan Pitlach ve svých černobílých snímcích zachytil ony prchavé okamžiky, kdy se odpoutáváme od starostí, vymaňujeme se ze všednodennosti, kdy se nacházíme v samém epicentru smyslu bytí. Radost není umělý konstrukt, ale intenzivní pocit, který může prožívat každý z nás. Jen na něj přes složitosti světa mnohdy zapomínáme. Podobně jako na to, že právě tyto chvíle milosti dokáží být protipólem konečnosti, nám všem také společné danosti smrti. Milan Pitlach svými fotografiemi lidí v momentu spontánní radosti připomíná, co je, ač nehmotné, v životě člověka důležitější než všechny (ne)movitosti světa. Pitlachovy fotografie jsou esencí radosti a on je jejím poslem. There are many joyful books, but few books about joy about joy as an almost basic necessity of life, essential for us to experience feelings of harmony and happiness. In his black-and-white images, photographer Milan Pitlach has captured those fleeting moments when we detach ourselves from worries and break free from everyday life, moments when we find ourselves at the very epicenter of the meaning of being. Joy is not an artificial construct but an intense feeling accessible to each and every one of us. Its just that the complexities of the world often cause us to forget about it just as we forget that it is precisely these moments of grace that form an antithesis to the finality of existence and the givenness of death shared by us all. Milan Pitlachs images of people at moments of spontaneous joy remind us of the things that, however intangible, are more important in a persons life than all the belongings in the world. His photographs are the essence of joy, and he is its messenger.

Kniha textů o umění od architekta a fotografa Milana Pitlacha, jednoho z exulantů, kteří po vpádu sovětských vojsk bloudili rozvráceným světem podobně jako před čtyřmi sty lety čeští vzdělanci po bitvě na Bílé hoře, je jeho posledním odkazem rodné zemi. Texty v knize jsou přirozeně zaměřené na úvahy o architektuře – jeho profesi a povolání, a o fotografii – jeho hobby a prostředku uměleckého vyjádření. Na závěr jsou zařazeny některé jeho reflexe o vlastní práci. Pitlachovy eseje a glosy vynikající češtinou zachycují jeho univerzální, do šíře i hloubky zaostřený rozhled světem umění. Z obsahu: Le Corbusier / Erich Mendelsohn / Alfred Neumann / Karel Prager / Nový romantismus - Jan Kaplický / Dvě architektury Petera Zumthora v Německu / Forum Nová Karolina v Ostravě / Sentimentální procházka Opavou / Alfred Stieglitz / Poezie Robinsona Jefferse a fotografie Minora Whitea / Jan Svoboda / Josef Koudelka - Chaos / Květoslav Přibyl Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.