Eliška Pohnerová

Vysoká škola je zavedla do města, kde se ztratili. Ne místně, ale citově. Vyznat se v mapách jim nedělá problémy, ale vyznání jdou mnohem hůř. Noah lásce nerozumí, Izák jí rozumět nechce, Jakub se pere se strachem z odmítnutí a kéž by Leo takový strach měl, ale ten ho postrádá. Ema je nešťastně zadaná, Laura nešťastně nezadaná a Kryštof je jenom nešťastný. Naštěstí existují filmy, víno, sypané čaje, opilé noci, nahá kůže a andělé... ti bibličtí, padlí, jezerní, posvátní, co jsou snad jen obyčejnými lidmi jezdícími tramvají. Každá jedna láska je hlavní rolí obrovského příběhu. Ale jaký budou mít konec? Vyzná se Noah své milé a Izák sám sobě? Vrátí se Jakub v čase a odpustí Laura minulost? Budou andělé stát při Kryštofovi, nebo ho utopí na kachlíkách v přízemí? Co když jim láska zlomí křídla, ruce nebo vaz?

Panika vypukla, když jí bylo deset. Tehdy se přelidnění zvrhlo v katastrofu, hladovění a krvavý boj o jídlo. Z lidí se stala zvířata bez soucitu, jen se sobeckým pudem sebezáchovy. Život se omezil na sháňku po jídle a rvačky. Celie není jiná. Dožila se dospělosti jen proto, že se naučila zápasit a lhát o svém ženství. Ve světě tělesné síly jsou ženy jen ohroženou výjimkou, téměř vymřelým fenoménem odsouzeným k zániku. Ale co když se přeci jen najdou muži ochotní je chránit? A co když jejich láska dokáže porazit anarchii?

„Naše sobeckost zabije lidskost, protože udrží na živu člověka...“ Celie je ženou divočiny. Ta divočina má podobu skla, oceli a vypleněných mrakodrapů, které měly kdysi dávno vyřešit problém přelidnění – marně. Ze světa je anarchie bez struktur, jen každodenní boj o jídlo, boj na život a na smrt. Co se ale stane, až dívka projeví soucit? Co potom, až druzí odhalí její maskované ženství? Divočina má mnoho nástrah…