Petr Poslední

… Nesnažíme se nastínit novou teorii. Pouze pozorně čteme časopisecké příspěvky, posuzujeme kompozici jednotlivých čísel nebo ročníků, zamýšlíme se nad významovými a stylistickými posuny původních děl v českém prostředí. Přes značný časový odstup se pokoušíme rekonstruovat různé úrovně a typy našeho vnímání, jak se rýsovaly během zhruba čtyř vývojových etap: 1. Zakladatelského období časopisu v letech 1956–1963, 2. komunikačně diferenciačního období v letech 1964–1970, 3. normalizačně virtuálních úprav periodika v letech 1971–1989 a 4. názorově pluralizovaného vedení dvouměsíčníku v letech 1990–1996. Rozlišujeme přitom dobová očekávání a čtenářskou konkretizaci textů u tzv. laiků – u běžného publika, vnímajícího každý překlad jako „český“ text – a dobová očekávání spolu se čtenářskou konkretizací textů u vnímatelů „znalců“ – osob zabývajících se literaturou profesionálně, někdy v roli překladatele, jindy v roli redaktora, komentátora, kritika. Všímáme si však i přechodných úrovní a typů recepce, např. čtenářů-hobbistů, konkurujících svými znalostmi mnohým odborníkům, anebo věnujeme pozornost literárním kritikům, posuzujícím polský text ze srovnávací česko-polské perspektivy. V každém případě do procesu „reinterpretace již interpretovaného“ vstupujeme s vědomím, že pokračujeme v otevřeném významovém dění a realizujeme gadamerovskou fúzi horizontů: minulého i dnešního vnímání polských děl v českém a polském kontextu.

Jestli se někdy pustí do autobiografického vzpomínání Jaromír Jágr, nikoho nepřekvapí, že Ariadninou nití propojující sled jeho vyprávění bude hokej: kde žil, o čem přemýšlel, co se dověděl o sobě, jaké lidi potkával – všechno (nebo skoro všechno) bude zřejmě nějak souviset se sportem, v němž vynikl. Proč se tedy divit, že literární vědec a polonista Petr Poslední učinil osou svých vzpomínek knížky, přesněji řečeno čtenářské zážitky: četbu a vývoj své schopnosti číst nejen písmenka a slova – odhalit další vrstvy příběhů, přemýšlet o tom, co autor napsal a také jak to napsal. Provázat si dobrodružství četby, myšlení i vlastního psaní s dobrodružstvím svého života. Posledního „listy důvěrné“ (s minimem zcela osobních důvěrností) tvoří prokomponovanou skladbu zachycující jeho mládí a zrání v Česku před odchodem do Polska: tři oddíly nazvané podle míst, kde tehdy žil, s podtituly charakterizujícími dané životní etapy, rámované prologem a epilogem. Na „pokračování příště“ nemusíme čekat, najdeme je v autorových už vydaných knihách věnovaných polské literatuře i setkávání a střetávání polského a českého literárního světa.

Kniha Horizont komparace je dalším výsledkem česko-polské odborné spolupráce MałgorzatyKowalczyk (*1946), polonistky a didaktičky literatury, a Petra Posledního (*1945), literárního historika, teoretika, bohemisty a jedné z nejvýraznějších osobností české literárněvědné polonistiky. Přítomná publikace s výmluvným podtitulem Česko-polské literární sousedství 19452005 nabízí metodologicky i materiálově originální, mnohovrstevnatou sondu do různých podob vzájemných vývojových vazeb mezi dvěma národními literaturami. Národní aspekt coby klíčový komparatistický přístup je zde přitom od počátku kriticky promýšlen a de facto zpochybňován. Na pozadí srovnávání tvorby rozličné sociokulturní provenience dostává prostor zkoumání rozmanitých poloh literární kultury, resp. literárnosti. Autoři cílevědomě pracují s hlediskem naratologickým, tematologickým, translatologickým a dalšími; jedním z pilířů jejich uvažování o takto komplexně pojaté problematice je neustálý zřetel ke vztahu mezi tradicí a individuálním talentem, řečeno s T. S. Eliotem. V uvedených ohledech spis navazuje na předchozí publikace polonistického a polonisticko-bohemistického zaměření, vydané nakladatelstvím Pavel Mervart: společné dílo obou autorů s názvem Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 19451989 (2008) a práci Petra Posledního Taktika přepisu. Polští autoři v časopise Světová literatura (2013).

Kniha ukazuje přednostní zájem Petra Posledního o tři vzájemně propojené oblasti literární komunikace. První oddíl s názvem Vrstvy času zachycuje stylistické a významové souvislosti mezi zobrazeným časem a časem zobrazování fiktivních světů; následně druhý oddíl pod titulem Navržený prostor přináší texty pojednávající hlavně o českém a polském literárním životě a rozdílných možnostech vydávání a interpretace děl v závislosti na kulturní politice sousedních zemí; nakonec třetí oddíl pojmenovaný Smysl četby nabízí představu o tvůrčí povaze recepce literatury a přeměně spisovatelem vytvořeného artefaktu ve významotvorně otevřený estetický objekt, která se opírá o dobové normy, ale také o reinterpretace tradic. Díky chronologickému řazení statí v každém oddílu je patrný vývoj autorovy literárněvědné metodologie. Zatímco do poloviny osmdesátých let se Poslední v duchu strukturalismu věnoval vnitřní stavbě jednotlivých děl nebo žánrů, od druhé poloviny let osmdesátých přechází k otázkám literární komunikace a česko-polských literárních vztahů. Svůj vývoj dovršuje po roce 2000, kdy rozpracovává koncept literární kultury, v jehož rámci se věnuje komparatistice a hermeneutickému pojetí českých a polských paradigmat kulturního dění.

Bohemista, polonista, literární historik a univerzitní učitel Petr Poslední si v době covidových restrikcí krátil čas psaním "mikrofejetonů" – osobních a osobitých úvah a postřehů rozestřených přes široké pole jeho zájmů: literatura, věci veřejné (obou "jeho" zemí, Česka i Polska), hudba, zážitky z cest a ze setkání, každodennost velká i malá, současnost i vzpomínky... Společným jmenovatelem krátkých textů je autorova zvídavost, potřeba pochopit a interpretovat po svém, demaskovat povrchnost, ukázat, že "král je nahý"... Občas možná i provokovat zpochybňováním ustálených klišé a kultů v myšlení či hodnocení. (Pokud čtenáře naštve třeba neuctivé zlehčování magického realismu, autor se možná pobaveně směje do hrsti...)

Kniha předního českého polonisty sleduje podrobně dvacetiletí, kdy se bojovalo o duchovní svobodu se stále ještě nebezpečným komunistickým režimem. Mapuje a ukázkami ilustruje proudy v poezii, próze, dramatu, podmíněné jak generačně, tak i hledáním výrazu v tvorbě ideově konformní, samizdatové či vznikající v emigraci, všímá si kritiky, časopisecké produkce i ediční politiky. Poskytuje ucelený obraz polského literárního a kulturního života v přelomové době, nezbytný pro poznání našeho severního souseda i pro sebereflexi vlastní kultury.

Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe nebo formování literárního místopisu jako živé připomínky historicko-literárních souvislostí. Vymezení regionu chápaného v hranicích bývalého Východočeského kraje naznačuje, že se zdejší literární život neomezuje na izolovaná centra, ale přirozeně prostupuje do celonárodních rovin literární kultury. Na první pohled různorodá témata spojuje důraz na dynamické utváření literární kultury v rámci neustálého dialogu spočívajícího ve vymezování se vůči tradici na jedné straně a hledání nových cest na straně druhé nebo naopak v úsilí o potvrzování kontinuity minulého a současného.