Lenka Procházková strana 2 z 3

Román o sympatických outsiderech, který vyšel poprvé v samizdatu v roce 1980, a za který autorka získala v roce 1982 cenu Egona Hostovského.

Román ze současnosti, o diplomatech, sólistech baletu, řidičích, mafiánech, policistech, domovnících i bezdomovcích. Je to příběh, který se mohl stát v roce 2004. V tom roce jej taky autorka začala psát. Dokončila jej na jaře 2007. Děj, zachycující devět překotných březnových dnů, se odehrává většinou v Bratislavě, ale i v Brně, v Praze a kdesi u Trnavy. Těsně před koncem se na chvíli ocitneme i v Miláně.

Narušitel je román ze současnosti, o diplomatech, sólistech baletu, řidičích, mafiánech, policistech, domovnících i bezdomovcích. Je to dobrodružný příběh, ale i ležérní svědectví o úzkosti, v které dnes žijeme a kterou se snažíme nevnímat, protože na to ještě nejsme zvykově naladění. Ale ta všudypřítomná úzkost tu je, a někdy se i zhmotní do konkrétního ohrožení. Narušitel však není osoba ani osoby, je to heslo (například poplach v mobilu diplomata, který má službu). Ale my pořád doufáme, že je to jen planý poplach. Mohl by být, kdybychom měli odvahu odstranit příčiny, a ne jen řešit důsledky.Filozofickým přesahem, který je vkomponován nenápadně a s mistrnou lstivostí, humorem a vkusem, takže běžný čtenář se nezadrhne, se román stává moderní výpovědí o stavu současného světa (nebo alespoň Evropy) a o lidech, kteří v tom žijí a někdy na to i umírají.

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.

Román Oční kapky vyšel v roce 1982 v samizdatové Edici Petlice, v roce 1987 v nakladatelství Sixty-Eight Publisher v Torontu a v roce 1991 v nakladatelství Atlantis v Brně. Tento příběh lásky a zrady se mohl odehrát kdekoliv a kdykoliv. Mladá svobodná matka Pavla jej však prožila v Čechách v pochmurných sedmdesátých letech, a proto její plánovaná cesta za pomstou vyžaduje odvážný tajný plán a změnu identity. V dramatickém příběhu, který obsahuje hodně autobiografických prožitků a autentických dialogů, si autorka přesto ponechává svůj díl tajemství a prostor k vypravěčské fikci. "Neboť skutečnost není jen to, co se nám reálně děje, ale i to, o čem sníme, abychom se z té reality nezbláznili. Některé sny mají takovou intenzitu, že nás vtáhnou do svých zákopů. Pak je bezpečnější se probudit. A rozhlédnout se po té realitě. Nezměnila se zatím? Ne. Ale ty už jsi jiná…"

Sbírka milostných a erotických povídek Lenky Procházkové, která poprvé vyšla začátkem osmdesátých let v samizdatové Edici Petlice (pod názvem Přijeď ochutnat!), následně v exilovém vydavatelství Index v Kolíně nad Rýnem (1982) a v rozšířeném vydání v roce 1991 v nakladatelství Československý spisovatel. Jednotlivé povídky sbírky vycházely i časopisecky v němčině, angličtině, francouzštině, ruštině a srbštině. Hlavními hrdinkami krátkých a značně autobiografických příběhů jsou mladé ženy prožívající své první milostné slasti i strasti na pochmurném pozadí socialistické reality. Tehdy začínající autorka zaujala v těchto krátkých prózách vyzrálostí stylu, úsporností dialogu a odvážným náhledem do intimna mladé ženy. Nové vydání sbírky je opatřeno autorským doslovem z roku 2007.

Smolná kniha patří ke stěžejním dílům Lenky Procházkové. Jedná se o tzv. klíčový román, v němž autentické postavy vystupují pod krycími jmény. Příběh, jehož hlavní hrdinkou je opět Pavla, známá čtenářům z románu Oční kapky, začíná na Silvestra roku 1983 a končí na podzim 1985. Zachycuje krizi milostného vztahu obou protagonistů na pozadí policejního slídění a výslechů. Soukromé drama se odehrává v odposlouchávaných bytech a přestává být jen intimní záležitostí zoufalých partnerů.

Kniha je psaná jako nezadržitelný vodopád autorčiných úvah a myšlenkových pochodů, v nichž se mísí jednotlivé životní etapy, kterými prošla. Autorka rychle přechází od jedné události k další, v nichž autenticky popisuje svůj hektický život: nejsilnější je ta část, která se zabývají nezadržitelným pádem do osidel drogové závislosti. Lévy podává svůj pravdivý příběh velmi upřímně, místy až překvapivě tvrdě, což knize jen dodává na ryzí spontánnosti a neúprosnosti.

Starý notýsek v hnědých kožených deskách. Stránky popsané osobitým rukopisem už jsou zažloutlé a působí jako deník. Rodina ani po autorově smrti zápisky neprohlíží, ctí soukromí pisatele. Při každém stěhování se notýsek pietně oprašuje a znovu ukládá do krabice mezi alba a dopisy. Teprve v létě roku 2010 nahlédne autorova dcera na první stránku. Když pozná, že nejde o intimní zápisky, ale o postřehy, které si její otec, spisovatel Jan Procházka, před padesáti lety zaznamenával při svém pobytu na Kubě, začte se do rukopisu. Některé pasáže, například svědecká výpověď účastníka boje v Zátoce sviní, ji uchvátí natolik, že o několik týdnů později odlétá se svou kamarádkou fotografkou do Havany. Mají jen turistické vízum, takže cesta k Fidelovi, s nímž chtějí udělat rozhovor, nebude jednoduchá. Kniha, kterou o putování Lenka Procházková napsala, je zároveň reportáží i románem o současné Kubě. Jména postav jsou sice z pochopitelných důvodů změněna, ale děje a prožitky zůstávají zachyceny tak, jak se odehrály…

Hlavním hrdinou asi hodinové aktovky ze současnosti je starý filozof Marek, který ve své garsonce v centru metropole prožívá jeden ze svých pravidelných dnů. Jsme svědky jeho rituálů, samomluv i nevrlého telefonování se starostlivou dcerou. Pak pracu je na korekturách, i když tuší, že jeho dílo už není pro dnešní svět aktuální. Jeho skepse se projevuje i v hovoru s činorodou posluhovačkou Emou. Telefonická žádost mladého rozhlasového redaktora však vyvolá v duši filozofa zmatek. Váhá, zda má smys l, aby vyhověl a pokusil se namluvit nabídnuté novoroční poselství. Připadá mu nehorázné, že stopáž je omezena na minutu padesát tři vteřin. Nakonec tuto poslední "výzvu" přijme a v průběhu celého dne se snaží své varovné myšlenky vtěsnat do časového limitu. Mezitím se mu dějí nehody, překážky ale zdolává (i s pomocí Emy) a přitom stále mění text, který se má večer po telefonu předtočit. Překoná i svou konkurenční averzi ke staršímu kolegovi a po letech s ním telefonuje a radí se. Ve chvíli, k dy už má projev připraven a cvičně si ho předčítá, zavolají mu z rádia, že došlo ke změně a že poselství se uvolil natočit hokejista Jaromír Jágr. Filozof se konečně může opít, čemuž se celý den disciplinovaně bránil. A pak zazvoní telefon ještě jedn ou. Poslední verzi projevu už podnapilý filozof v improvizaci říká jen svému staršímu kolegovi (a samozřejmě publiku). Ve hře kromě Marka a Emy zní mnoho dalších hlasů: z telefonu a z rádia a dole pod okny zkouší kapela mikuláškou produkci. Filozofo va předtucha, že "tuhle civilizaci už asi nejde zachránit" se v závěru mírní, ale možná jen zásluhou vypité láhve whisky. Hra je proložena četnými gagy a komickými nedorozuměními.

Bílý klaun je sbírka fejetonů a jiných krátkých textů, z nichž mnohé spisovatelka Lenka Procházková publikovala v novinách a časopisech.Některé texty však vycházejí v tištěné podobě poprvé. Od chvíle, kdy se autorčiným zásadním tématem staly takzvané církevní restituce, se totiž její kritické články objevují už jen na internetových serverech. Snadno zapamatovatelná tvář a hluboký hlas Lenky Procházkové zmizely i z veřejnoprávní televize. Také natáčení filmu o Janu Masarykovi, k němuž zpracovala scénář, bylo Českou televizí odloženo. Spisovatelka hodnotí situaci lapidárně: „Já jsem začínala v samizdatu, takže jsem si odpočátku zvykla psát svobodně, bez cizí nápovědy. A pokud je dnes upřímnost opět vnímána jako hřích, není to pro mě žádná nová zkušenost a ani nová křižovatka. Zkrátka v tom ‚hříchu‘ setrvám.”Texty obsažené ve sbírce Bílý klaun jsou důkazem toho, že jejich autorka převzala otcovo krédo, že politika má být pro každého a že: Nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami… Kniha obsahuje mimo jiné i znění archivních dokumentů (trestní oznámení na členy vlády Petra Nečase i na kardinála Dominika Duku) včetně dopisů odeslaných papeži Benediktovi a papeži Františkovi.

Soubor textů, vhodný i pro děti s dyslexií, svou délkou i obtížností slov odpovídá možnostem dětí, kterým činí čtení problémy. Ke kontrole porozumění textu přispívají náměty k práci s textem, otázky a orientace v přečteném textu.

Sbírka politických úvah, projevů a rozhovorů, které autorka publikovala v období od jara 2014 do podzimu 2015 na nezávislých internetových serverech. Sama tvrdí, že pro tištěné deníky a časopisy jsou její texty „příliš silné kafe“. V předmluvě sbírky spisovatelka vysvětluje, proč místo dalšího románu píše aktuální texty reflektující současnou dobu a neváhá se účastnit i demonstrací. Věří, že: „Spisovatel nemá být povýšen nad nic, čím jeho národ prochází, pokud nechce být považován za zbabělce.“