Lenka Procházková strana 3 z 3

Dějiny Mnichova Hradiště se začínají psát už ve středověku, od 18. století byl místní zámek rezidencí rodu Valdštejnů, od poloviny 19. století se zde nacházely některé správní a samosprávné úřady. Současnou podobu města do značné míry ovlivnila mohutná stavební činnost na přelomu 19. a 20. století, jíž také mnoho historických budov podlehlo. Tvář místa utvářel i průmysl. Za první republiky tu sídlilo několik průmyslových podniků a po druhé světové válce vznikla v Mnichově Hradišti jedna z největších poboček Libereckých automobilových závodů (LIAZ). Potřeba nových pracovních sil a růst městské populace si vyžádaly vznik další nové zástavby i zánik té starší. Řada objektů v té době ztratila svůj původní charakter a mnohé z nich byly přizpůsobeny požadavkům socialistického realismu. Unikátní historické snímky z Mnichova Hradiště a okolí tyto proměny posledních sto padesáti let přibližují v další z knih edice Zmizelé Čechy.

Kolik úsilí stojí být krásný? Být štíhlý? Kolik slz a odříkání? Kolik dlouhých nocí a zoufalých pohledů do zrcadla? Kolik trápení se s dietou a cvičením nikoli z radosti z pohybu, ale kvůli nespokojenosti s tělesnými proporcemi a nutnosti s tím něco udělat, kterou sami sobě diktujeme? A přitom by stačilo tak málo – být se sebou spokojený, vnímat své tělo, jeho potřeby, mít laskavé vztahy s lidmi z okolí i sám se sebou, přiměřeně sportovat a radovat se ze života. Je to opravdu málo? Zkušenosti nám ukazují, že vůbec ne. Že to naopak málokdo umí a ti, kdo dotáhnou představu o svém nedokonalém těle až do nebezpečného konce, končívají v poradnách a ambulancích lékařů, psychologů, nutričních poradců a terapeutů s diagnózou poruchy příjmu potravy. Publikace čtivým způsobem přibližuje problematiku poruch příjmu potravy široké veřejnosti, jak laické, tak odborné, rodičům, učitelům i samotným lidem trpícím mentální anorexií nebo bulimií. Věnuje se např. charakteristice jednotlivých typů poruch příjmu potravy a jejím příčinám, vlivu rodiny, vrstevnických skupin a médií, prevenci, roli školy, ale i správnému složení jídelníčku a místům, kde mohou lidé najít odbornou pomoc. Text je proložen mnoha příběhy.

Román ze současnosti, o diplomatech, sólistech baletu, řidičích, mafiánech, policistech, domovnících i bezdomovcích. Je to příběh, který se mohl stát v roce 2004. V tom roce jej taky autorka začala psát. Dokončila jej na jaře 2007. Děj, zachycující devět překotných březnových dnů, se odehrává většinou v Bratislavě, ale i v Brně, v Praze a kdesi u Trnavy. Těsně před koncem se na chvíli ocitneme i v Miláně.

Sbírka milostných a erotických povídek Lenky Procházkové, která poprvé vyšla začátkem osmdesátých let v samizdatové Edici Petlice (pod názvem Přijeď ochutnat!), následně v exilovém vydavatelství Index v Kolíně nad Rýnem (1982) a v rozšířeném vydání v roce 1991 v nakladatelství Československý spisovatel. Jednotlivé povídky sbírky vycházely i časopisecky v němčině, angličtině, francouzštině, ruštině a srbštině. Hlavními hrdinkami krátkých a značně autobiografických příběhů jsou mladé ženy prožívající své první milostné slasti i strasti na pochmurném pozadí socialistické reality. Tehdy začínající autorka zaujala v těchto krátkých prózách vyzrálostí stylu, úsporností dialogu a odvážným náhledem do intimna mladé ženy. Nové vydání sbírky je opatřeno autorským doslovem z roku 2007.

Román Oční kapky vyšel v roce 1982 v samizdatové Edici Petlice, v roce 1987 v nakladatelství Sixty-Eight Publisher v Torontu a v roce 1991 v nakladatelství Atlantis v Brně. Tento příběh lásky a zrady se mohl odehrát kdekoliv a kdykoliv. Mladá svobodná matka Pavla jej však prožila v Čechách v pochmurných sedmdesátých letech, a proto její plánovaná cesta za pomstou vyžaduje odvážný tajný plán a změnu identity. V dramatickém příběhu, který obsahuje hodně autobiografických prožitků a autentických dialogů, si autorka přesto ponechává svůj díl tajemství a prostor k vypravěčské fikci. "Neboť skutečnost není jen to, co se nám reálně děje, ale i to, o čem sníme, abychom se z té reality nezbláznili. Některé sny mají takovou intenzitu, že nás vtáhnou do svých zákopů. Pak je bezpečnější se probudit. A rozhlédnout se po té realitě. Nezměnila se zatím? Ne. Ale ty už jsi jiná…"

Román o sympatických outsiderech, který vyšel poprvé v samizdatu v roce 1980, a za který autorka získala v roce 1982 cenu Egona Hostovského.

Narušitel je román ze současnosti, o diplomatech, sólistech baletu, řidičích, mafiánech, policistech, domovnících i bezdomovcích. Je to dobrodružný příběh, ale i ležérní svědectví o úzkosti, v které dnes žijeme a kterou se snažíme nevnímat, protože na to ještě nejsme zvykově naladění. Ale ta všudypřítomná úzkost tu je, a někdy se i zhmotní do konkrétního ohrožení. Narušitel však není osoba ani osoby, je to heslo (například poplach v mobilu diplomata, který má službu). Ale my pořád doufáme, že je to jen planý poplach. Mohl by být, kdybychom měli odvahu odstranit příčiny, a ne jen řešit důsledky.Filozofickým přesahem, který je vkomponován nenápadně a s mistrnou lstivostí, humorem a vkusem, takže běžný čtenář se nezadrhne, se román stává moderní výpovědí o stavu současného světa (nebo alespoň Evropy) a o lidech, kteří v tom žijí a někdy na to i umírají.

Urob si TAŠKU: Do bielej ľanovej tašky vlož kartón, aby farba nepresiakla aj na druhú stranu, a obtlač vytvorenú šablónu lokomotívy. Vhodná je farba na textil, no nechaj ju dobre zaschnúť. Čiernou liehovou fixkou dokresli detaily a koľajnice, ktoré môžeš vymaľovať anilínovými farbami.

Hlavním hrdinou asi hodinové aktovky ze současnosti je starý filozof Marek, který ve své garsonce v centru metropole prožívá jeden ze svých pravidelných dnů. Jsme svědky jeho rituálů, samomluv i nevrlého telefonování se starostlivou dcerou. Pak pracu je na korekturách, i když tuší, že jeho dílo už není pro dnešní svět aktuální. Jeho skepse se projevuje i v hovoru s činorodou posluhovačkou Emou. Telefonická žádost mladého rozhlasového redaktora však vyvolá v duši filozofa zmatek. Váhá, zda má smys l, aby vyhověl a pokusil se namluvit nabídnuté novoroční poselství. Připadá mu nehorázné, že stopáž je omezena na minutu padesát tři vteřin. Nakonec tuto poslední "výzvu" přijme a v průběhu celého dne se snaží své varovné myšlenky vtěsnat do časového limitu. Mezitím se mu dějí nehody, překážky ale zdolává (i s pomocí Emy) a přitom stále mění text, který se má večer po telefonu předtočit. Překoná i svou konkurenční averzi ke staršímu kolegovi a po letech s ním telefonuje a radí se. Ve chvíli, k dy už má projev připraven a cvičně si ho předčítá, zavolají mu z rádia, že došlo ke změně a že poselství se uvolil natočit hokejista Jaromír Jágr. Filozof se konečně může opít, čemuž se celý den disciplinovaně bránil. A pak zazvoní telefon ještě jedn ou. Poslední verzi projevu už podnapilý filozof v improvizaci říká jen svému staršímu kolegovi (a samozřejmě publiku). Ve hře kromě Marka a Emy zní mnoho dalších hlasů: z telefonu a z rádia a dole pod okny zkouší kapela mikuláškou produkci. Filozofo va předtucha, že "tuhle civilizaci už asi nejde zachránit" se v závěru mírní, ale možná jen zásluhou vypité láhve whisky. Hra je proložena četnými gagy a komickými nedorozuměními.

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.