Michal Pullmann

Studie se zabývá dynamikou přestavby v Československu 1985–1989. Představuje jednak první přehled dějin československé přestavby, jednak analyzuje předpoklady pozdějšího zhroucení diktatury. Podle ústředního argumentu se v přestavbě hroutil nikoliv systém útlaku, ale rozpadala se schopnost aktérů dosahovat na každodenní úrovni konsensu o základních otázkách existujícího uspořádání. Historickosémantická metoda je zde použita pro rozkrytí procesu, v němž se rozpadal hypernormalizovaný jazyk 80. let a v němž došlo ke specifické implozi státněsocialistického establishmentu.

Stejně jako Lipany nebo Bílá hora nebyla ani tzv. normalizace jen temnou skvrnou na našich dějinách. Chceme-li na toto historické období pohlédnout bez předsudků, musíme obrátit pozornost od samotné represe ke společenským silám, které diktaturu držely pohromadě. Jen tak pochopíme trvání systému založeného na „klidu na práci“ i důvody, proč se koncem osmdesátých let tak snadno zhroutil. Soubor studií Co byla normalizace? se snaží vylíčit pozdně socialistickou společnost v její rozmanitosti, neomezuje se jen na politické špičky nebo opozici. Autoři zachycují pestrou škálu postojů, které se vzpírají jednoznačnému dělení na viníky a oběti. Diktatura podle nich nebyla jen výsledkem vnější mocenské svévole, nýbrž opírala se i o určitý vnitřníkonsenzus. Důrazem na sociální rozměr moci zpochybňují takový výklad, který komunistický režim chápe jako odchylku od domněle přirozeného vývoje našich dějin a tím zbavuje společnost odpovědnosti za to, co se stalo