Josef Rauvolf

Ve druhém svazku své střihové trilogie nás William S. Burroughs ještě více vtahuje do hrozivě temného světa nepředstavitelných bojů s přízračnými postavami z galaktického podsvětí, jež mají jedinou touhu: zničit náš svět a přetvořit jej v místo, proti němuž je peklo rajskou zahradou. Zároveň demaskuje všechny ty parasitující instituce, korporace a správní rady, zrádce humanity i cynické lháře a vyzývá-li k aktivnímu odboji, není to patetický apel, ale strohá výzva postavit se hrozivé konspiraci. Burroughsova Nova Express je dnes ještě aktuálnější než v době, kdy tyto temné vize budoucnosti psal jeho prorocké texty jsou totiž především varováním, zároveň nesené výraznou a zcela osobitou poetikou. Pohled do zrcadla, jež William Burroughs nastavuje je možná děsivý, možná hrůzný, rozhodně však pravdivý.

Case, jeden z nejlepších kovbojů kyberprostoru, kteří se pohybují ve virtuálním vesmíru, udělal chybu, za kterou byl surově potrestán. Za neloajalitu vůči zaměstnavatelům platí poškozením nervového systému, což mu znemožňuje další práci a odsuzuje ho k uvěznění ve vlastním těle. Při hledání léčby se dostává do japonské Chiby, kde se snaží vydělat si dost peněz, aby mu na nelegálních klinikách vrátili schopnost připojení mysli k počítači. Brzy se stává pouhým pěšákem ve hře, v níž se dvě mocné umělé inteligence snaží o nelegální spojení do jednoho celku za předem neznámým účelem. Jde o hru, kterou ani tak schopný hacker jako Case nemusí přežít... Dnes již kultovní kniha příznivců kyberpunku se k nám ve svém pátém vydání vrací v novém překladu, jehož by se měla dočkat celá volně propojená trilogie. Poprvé si tak plně vychutnáte legendu žánru, jednu z nejoriginálnějších žánrových vizí osmdesátých let, a s ní i brilantnost a bohatost Gibsonova jazyka. Science fiction desetiletí odměněná Hugem, Nebulou a Pamětní cenou Philipa K. Dicka.

Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, "bibli" beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš "horkým zbožím", aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh. V čem tedy tkví jedinečnost a velikost Vizí Codyho? Především, Jack Kerouac se rozhodl odhodit veškerou autocenzuru, čteme zde tedy velice otevřené pasáže, jaké například v textu v podstatě cudného vyprávění Na cestě nenajdeme, Kerouac zároveň dává zcela průchod svému básnickému nadání. Součástí románu, který je věnován Kerouakově velkému příteli a inspiraci, Nealu Cassadymu (známe jej i z jiných románů, jako Deana Moriartyho v Na cestě, i Codyho Pomeraye), ve všech směrech zcela nespoutanému živlu, je přepis magnetofonových nahrávek jejich rozhovorů - a vedle literární hodnoty mají i historický význam, osvětlují totiž jejich minulost i zážitky dalších slavných beatniků, například Williama Burroughse, a opět jsou zcela otevřené. Jak píše v předmluvě Allen Ginsberg, jde o "naprostou výměnu informací a myšlenek plných lásky mezi dvěma muži, z nichž každý nabízí tomu druhému příběh své mysli - nevšední situace, jíž máme to privilegium být svědky." Kniha vychází v českém překladu vůbec poprvé a všem milovníkům nejen beat generation, ale dobré a poctivé literatury jako takové nabízí zcela nevšední zážitek. Protože, jak píše Ginsberg, "obejdeme-li Kerouaka, necháme stranou nesmrtelné srdce, knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši."

Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, "bibli" beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš "horkým zbožím", aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh. V čem tedy tkví jedinečnost a velikost Vizí Codyho? Především, Jack Kerouac se rozhodl odhodit veškerou autocenzuru, čteme zde tedy velice otevřené pasáže, jaké například v textu v podstatě cudného vyprávění Na cestě nenajdeme, Kerouac zároveň dává zcela průchod svému básnickému nadání. Součástí románu, který je věnován Kerouakově velkému příteli a inspiraci, Nealu Cassadymu (známe jej i z jiných románů, jako Deana Moriartyho v Na cestě, i Codyho Pomeraye), ve všech směrech zcela nespoutanému živlu, je přepis magnetofonových nahrávek jejich rozhovorů - a vedle literární hodnoty mají i historický význam, osvětlují totiž jejich minulost i zážitky dalších slavných beatniků, například Williama Burroughse, a opět jsou zcela otevřené. Jak píše v předmluvě Allen Ginsberg, jde o "naprostou výměnu informací a myšlenek plných lásky mezi dvěma muži, z nichž každý nabízí tomu druhému příběh své mysli - nevšední situace, jíž máme to privilegium být svědky." Kniha vychází v českém překladu vůbec poprvé a všem milovníkům nejen beat generation, ale dobré a poctivé literatury jako takové nabízí zcela nevšední zážitek. Protože, jak píše Ginsberg, "obejdeme-li Kerouaka, necháme stranou nesmrtelné srdce, knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši."

Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, "bibli" beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš "horkým zbožím", aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh. V čem tedy tkví jedinečnost a velikost Vizí Codyho? Především, Jack Kerouac se rozhodl odhodit veškerou autocenzuru, čteme zde tedy velice otevřené pasáže, jaké například v textu v podstatě cudného vyprávění Na cestě nenajdeme, Kerouac zároveň dává zcela průchod svému básnickému nadání. Součástí románu, který je věnován Kerouakově velkému příteli a inspiraci, Nealu Cassadymu (známe jej i z jiných románů, jako Deana Moriartyho v Na cestě, i Codyho Pomeraye), ve všech směrech zcela nespoutanému živlu, je přepis magnetofonových nahrávek jejich rozhovorů - a vedle literární hodnoty mají i historický význam, osvětlují totiž jejich minulost i zážitky dalších slavných beatniků, například Williama Burroughse, a opět jsou zcela otevřené. Jak píše v předmluvě Allen Ginsberg, jde o "naprostou výměnu informací a myšlenek plných lásky mezi dvěma muži, z nichž každý nabízí tomu druhému příběh své mysli - nevšední situace, jíž máme to privilegium být svědky." Kniha vychází v českém překladu vůbec poprvé a všem milovníkům nejen beat generation, ale dobré a poctivé literatury jako takové nabízí zcela nevšední zážitek. Protože, jak píše Ginsberg, "obejdeme-li Kerouaka, necháme stranou nesmrtelné srdce, knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši."

Nejslavnější Burroughsova kniha, "satirická fantazie" z roku 1959, jejíž původní vydání se dočkalo soudního procesu i zákazu prodeje pro údajnou obscenitu. Dnes je považována za mistrovské dílo, v němž se mísí pekelné litanie ze světa feťáckých vizí s drsnými vtipy, nekompromisní satirou a prorockými vizemi budoucí společnosti, před kterými by i George Orwell oněměl.

Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, "bibli" beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš "horkým zbožím", aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh. V čem tedy tkví jedinečnost a velikost Vizí Codyho? Především, Jack Kerouac se rozhodl odhodit veškerou autocenzuru, čteme zde tedy velice otevřené pasáže, jaké například v textu v podstatě cudného vyprávění Na cestě nenajdeme, Kerouac zároveň dává zcela průchod svému básnickému nadání. Součástí románu, který je věnován Kerouakově velkému příteli a inspiraci, Nealu Cassadymu (známe jej i z jiných románů, jako Deana Moriartyho v Na cestě, i Codyho Pomeraye), ve všech směrech zcela nespoutanému živlu, je přepis magnetofonových nahrávek jejich rozhovorů - a vedle literární hodnoty mají i historický význam, osvětlují totiž jejich minulost i zážitky dalších slavných beatniků, například Williama Burroughse, a opět jsou zcela otevřené. Jak píše v předmluvě Allen Ginsberg, jde o "naprostou výměnu informací a myšlenek plných lásky mezi dvěma muži, z nichž každý nabízí tomu druhému příběh své mysli - nevšední situace, jíž máme to privilegium být svědky." Kniha vychází v českém překladu vůbec poprvé a všem milovníkům nejen beat generation, ale dobré a poctivé literatury jako takové nabízí zcela nevšední zážitek. Protože, jak píše Ginsberg, "obejdeme-li Kerouaka, necháme stranou nesmrtelné srdce, knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši."

Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, "bibli" beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš "horkým zbožím", aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh. V čem tedy tkví jedinečnost a velikost Vizí Codyho? Především, Jack Kerouac se rozhodl odhodit veškerou autocenzuru, čteme zde tedy velice otevřené pasáže, jaké například v textu v podstatě cudného vyprávění Na cestě nenajdeme, Kerouac zároveň dává zcela průchod svému básnickému nadání. Součástí románu, který je věnován Kerouakově velkému příteli a inspiraci, Nealu Cassadymu (známe jej i z jiných románů, jako Deana Moriartyho v Na cestě, i Codyho Pomeraye), ve všech směrech zcela nespoutanému živlu, je přepis magnetofonových nahrávek jejich rozhovorů - a vedle literární hodnoty mají i historický význam, osvětlují totiž jejich minulost i zážitky dalších slavných beatniků, například Williama Burroughse, a opět jsou zcela otevřené. Jak píše v předmluvě Allen Ginsberg, jde o "naprostou výměnu informací a myšlenek plných lásky mezi dvěma muži, z nichž každý nabízí tomu druhému příběh své mysli - nevšední situace, jíž máme to privilegium být svědky." Kniha vychází v českém překladu vůbec poprvé a všem milovníkům nejen beat generation, ale dobré a poctivé literatury jako takové nabízí zcela nevšední zážitek. Protože, jak píše Ginsberg, "obejdeme-li Kerouaka, necháme stranou nesmrtelné srdce, knihu, jež je obrovitou mantrou porozumění a vroucí lásky k americkému muži, k jedné zápasící heroické duši."

Přestože je Jaromír Nohavica naší nejvýraznější písničkářskou osobností, která v mnohém přesahuje rámec folkové hudby, dosud o něm nevyšla žádná monografie. Rozsáhlá publikace z pera hudebního publicisty Josefa Rauvolfa je tedy svým způsobem unikátní. Autor se na základě mnoha pramenů, ale také přímých svědectví pokouší rozklíčovat `fenomén Nohavica`. Dává jeho tvorbu do kontextu s písničkářovým životaběhem i s dobovými událostmi. Rauvolfův knižní portrét je pestrý a detailní, zároveň ale komplexní, přesvědčivý a veskrze objektivní. A to i díky tomu, že svými svědectvími přispěly takové osobnosti folkové scény, jako např. Pavel Žalman Lohonka, Wabi Daněk či Pavlína Jíšová.