Pavel Rejchrt

Výtvarná monografie malíře a grafika (*1942), který je možná známější svým dílem literárním, především sbírkami básní, přestože v letech 1968 –2023 uspořádal třicet samostatných výstav (z toho dvě v SRN) a účastnil se sedmi výstav kolektivních. Úvodní studii o umělci napsal kunsthistorik Petr Štěpán. V první části knihy je uveřejněno 88 kreseb, linorytů a pastelů z let 1960–2024, v druhé je seřazeno 138 obrazů z let 1962–2024. V delších odstupech jsou reprodukce obrazů proloženy sedmnácti autorovými básněmi z již publikovaných sbírek. V závěru monografie je otištěn portrét Pavla Rejchrta od českokanadské malířky Máriy Gabánkové z roku 2017.

V literárním světě se stává, že ačkoli tvůrčí dráha významného umělce není ještě zcela uzavřena, přesto se v určitém okamžiku žití odhodlává k bilancování. To je případ literáta a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942): po řadě knih básnických, prozaických i esejistických se stále častěji vrací k textům, které vznikaly v průběhu let a desetiletí a které z různých důvodů doposud nefigurovaly v autorových knižních publikacích. Zpytování cesty nabízí přesvědčivou duchovní retrospektivu jednoho tvůrčího osudu. V uvážlivě bilancující knize Pavla Rejchrta najdeme přitažlivou všehochuť příspěvků různého časového určení: jsou tu pozoruhodné texty beletristické, zajímavé texty memoárové povahy, jakož i literární kázání, kunsthistorická zamyšlení a další úvahy, které nic neztratily na své aktuálnosti a nezřídka naopak s léty nabyly na své závažnosti.

Rozsáhlé básnické, prozaické a divadelní dílo Pavla Rejchrta vznikalo od konce šedesátých let 20. století v někdejším svobodomyslném přítmí evangelického literárního samizdatu. Značný počet textů z tohoto období byl zejména po roce 1995 uveřejněn v řadě autorových knižních publikací; většinou je přitom umělec ostatně i pronikavý esejista a osobitý výtvarný tvůrce z časového odstupu citlivě přepracovával a nejednou také doplňoval o literární práce novější a nejnovější. Vznikly tak knihy a sbírky, které vytvářely impozantní literární oblouk mezi Rejchrtovou hodnotnou tvorbou předlistopadovou a jeho neméně hodnotnou tvorbou polistopadovou. Podobný charakter má i aktuální autorovo sebrání jeho v minulosti vzniklých, v současnosti však v mnoha případech dotvořených básnických a prozaických textů k nimž přimyká i titulní dílo, obdivuhodné filosofické drama Dům světa , spojené s vybranými ukázkami z nynějšího tvůrčího úsilí Pavla Rejchrta. Záměrně se zde prostřídávají polohy esejistické, namnoze vyznavačské a hledačské, s vyprávěním převážně beletristickým, opět nejednou obměňujícím dřívější verze autorova prozatérského nebo poetického zaměření. Jednotlivé příspěvky, byť jsou někdy z hlediska svého vzniku od sebe nemálo vzdáleny, mají společnou především vysokou literární kulturu, jsou stylově vytříbené a představují následováníhodnou ukázku duchovního, eticky maximalistického literárního umění.

Rozsáhlé literární, tj. básnické, prozaické i esejistické dílo Pavla Rejchrta (nar. 1942), do roku 1990 nepublikované, nyní sympaticky rozhojňuje další autorova knižní publikace s názvem Pustinami k díkůvzdání. Jde o prokomponovaný cyklus básní a próz, z nichž některé vznikly v původní podobě již před drahným časem (například v sedmdesátých letech 20. století), většinou ale v průběhu nynějšího kalendářního roku, tj. 2018. Některé starší texty byly pro toto vydání důkladně upraveny či přepracovány, jako celek však kniha představuje pozoruhodnou vizitku nové Rejchrtovy básnické a prozaické tvorby. Jednotlivé prozaické i veršované útvary z této publikace se dají v souladu s umělcovou celoživotní estetickou a filosofickou orientací označit za existenciálně laděné v duchu novodobého křesťanského, zvláště evangelického post-existencialismu. Do mnoha z nich však výrazně, úporně i úpěnlivě vstupuje palčivá problematika aktuální lidské situace: taková, jak ji autor, jak sám říká, bolestně vnímal a nesl s touhou, aby takovou nebyla. Zčásti v těchto příbězích a básnických vyznáních poznovu ožívá stejně eruptivní jako sebezpytavý svět šedesátých let, v nichž Pavel Rejchrt vyzrával a začal formovat své pojetí umělecké tvorby a náboženské víry, zčásti z nich prostřednictvím reflexe soudobé postpravdivé společnosti mnohotvárně vyvěrá i mnohobolestný mravní nepokoj nad pomyslnými i nepomyslnými pustinami, v nichž podle autorova přesvědčení mnozí žijeme a pohříchu i jimi žijeme. Jeho vyznavačské promluvy vyzývají k bytostné očistě naší mysli, jsou to však v prvé řadě beletristické i poetické promluvy literátovy a myslitelovy. Směřující k nadčasovému díkůvzdání i díkůčinění.

V devíti teologických rozjímáních nad křesťanskou vírou v dnešním světě rozvíjí autor v různých souvislostech na pozadí současných poměrů několik biblických motivů, především novozákonních, kterými se opakovaně zabýval v několika příležitostných kázáních z poslední doby. Úvahy spojuje ústřední téma neobvyklého vítězství, skutečnost, že zvěstované evangelium ve světě a přiznání se k Ježíši Kristu nepřináší vavříny, na kterých bychom mohli spokojeně usnout, ale spíš trní útrap všeho druhu. A také zjitřenou citlivost pro přemnohá zla, jež normální společnost vůbec neregistruje. Víra ovšem, jak praví apoštol Jan, přemáhá svět, vede nás i skrze mnohá sklíčení ba utrpení k pokoji, který je nad všeliký rozum lidský. Leč nevítězíme my sami, ani zbraněmi duchovními ne, například stupňováním svých výkonů intelektuálních nebo mravních, ale to vítězství nad světem (a tím i nad námi samými v naší přirozené Bohu zcizenosti) nám vybojovává toliko láska (a víra), kterou nám dal Otec. Tento div nepodmíněného daru Boží milosti všem, kteří jej neodmítnou, chtějí z různých stran osvětlit všechny kapitolky tohoto komorního souboru úvah.

Lunetové okno, nová sbírka z pera básníka, prozaika a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942), má převážně retrospektivní charakter: zahrnuje v prvé řadě autorovy texty napsané již v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého věku, v tehdejší společenské situaci nikde nepublikované, pouze recitované při různých příležitostech. Nepočetné veřejnosti byly dané texty tenkrát předkládány jako verše samizdatové, běžně nedostupné. Z dnešního odstupu se tyto básně ocitají v estetickém sousedství tehdejší poetické produkce Ivana Diviše nebo Zdeňka Rotrekla, zároveň ale vyznívají rovněž jako vyznání nebo jako výzva. Z tohoto pohledu zde Rejchrt promlouvá jako tvůrčí hlasatel morálního nepokoje a bytostné náboženské víry. Sbírka Lunetové okno je i důkazem nadčasového poselství autorova básnického usilování o pojmenování toho, co rezonuje v lidských duších.

Na pomezí eseje, novely a básně se vyjadřuje pražský spisovatel a malíř (nar. 1942), na plátně i na papíře temný, pozdní expresionista. Tři prózy o úzkosti a nedůvěře, o zklamání - i o pravé naději.

Vydání experimentální poezie, kterou autor tvořil v první polovině 70. let stranou oficiálních literárních proudů. Svými průzkumy, rozklady i novotvary proniká pod povrch veršotupectví a tvořivě se brání marasmu dobového znehodnocení jazyka. Usiluje pomoci slovům, aby „sbírala z kalamity“. A z tohoto pohledu dostávají někdejší čtyřicet let staré výboje svěží a aktuální rozměr.

Skrze životní příběh Kamila Korejse bilancuje autor vlastní život, teologická studia, hledání víry i umělecké zápasy. Těžiště situuje do let šedesátých a na počátek sedmdesátých. Demaskuje klišé o době, církvi i víře. Opakovaně se vrací k otázce, co je nejhlubším zdrojem křesťanského poselství, a na sobě i svém okolí sleduje, jak to dopadá, když se ryzí obsahy křesťanské víry potkávají s rutinou církevního provozu přizpůsobeného společenským poměrům.

Příběh faráře Enocha Alta. Hlavní postava se rozhodla setrvat v úmyslném outsiderovství a z této pozice nahlíží svět našeho - nejen evangelického - současníka. Novelu můžete číst jako existeciální grotesku sui generis.