Karel Renc

Kniha a výkresová dokumentace ponorek je určena jednak pro širokou veřejnost a jednak pro modeláře. Materiály o ponorkách byly donedávna velmi málo přístupné. To, co bylo dostupné, bylo velmi nepřesné a často záměrně zkreslené, i když se jednalo o velmi staré konstrukce. Nebyly uváděny problémy při vývoji a stavbě, chyby konstrukcí, konstrukční prvky, dějiny té které lodě a další doklady. Tak byl uveřejňován vlastně jen bezcenný balast, navíc často jednostranně upravený a idealizovaný. Zapomínalo se na to, že námořníci plavící se na ponorkách trpěli omezeným prostorem, vydýchaným a zkaženým vzduchem páchnoucím zplodinami z výfuků naftových motorů, kyseliny, nedostatkem hygieny, vlhkostí a podobně. Tito lidé – u všech válčících stran – nejen přinášeli utrpení druhým, ale i sami trpěli a případně i umírali za podmínek, kdy jejich šance na záchranu a přežití byla mizivá. V zimě trpěli stálou vlhkostí a chladem, v létě nadměrným teplem, za plavby nedostatkem spánku a hlavně obrovským psychickým vypětím. Tím vším nemíním ospravedlňovat, co část posádek napáchala mimo běžné válečné akce ve všech válečných konfliktech, které se na naší planetě odehrávaly a odehrávají. Je často pouze věcí náhledu historiků zúčastněných stran a jejich subjektivního názoru, jak hodnotí uplynulé události i jejich aktéry a jakým způsobem je vylíčí. Faktem je, že postupem času a vývojem techniky docházelo průběžně k pozvolnému vylepšování životních podmínek posádek. Záleželo na konkrétní zemi, která ponorky vyráběla, jakým způsobem se její konstruktéři stavěli k tomu, že lidé musí na ponorkách nejen bojovat, ale i žít. Výsledkem jsou dnešní atomové giganty, kde posádky nejvíce ohrožuje případná porucha atomových reaktorů, požár nebo selhávající lidský faktor. Tyto okolnosti způsobily v posledních letech velké množství různě těžkých havárií včetně ztrát lodí u všech námořnictev. Pro modeláře by kniha a plánky v ní měly být povzbuzením ke stavbě modelů ponorek i přes bodový hendikep na soutěžích maket, kde jsou právě ponorky hodnoceny podstatně méně pro menší množství detailů. Z tohoto důvodu doposud staví tento typ lodí málo modelářů a na soutěžích se objeví maximálně jedna či dvě lodě. Ty pak nemohou soutěžit mezi sebou a jsou přiřazeny k jinému typu lodí, kde je jejich šance snížena i přes velmi pečlivé provedení. Ponorka svým způsobem připomíná letadlo již z důvodu, že se rovněž pohybuje v třírozměrném prostoru, ale svým provedením leteckou techniku předstihla.

Kniha popisuje rozvoj technických dovedností a znalostí člověka od prehistorických dob po dnešek. Zabývá se i používanými materiály a jejich zpracováním. Nejprve se dlouho rozvíjela jednoduchá plavba na řekách a jezerech. Postupně lidé s rozvojem stavby lodí přecházeli na pobřežní plavbu. Když začali zvládat využívání větru, vylepšovali plachetní lodě a odvažovali se již i na otevřená moře. Po vynalezení parního stroje dochází nejprve k vývoji parníků poháněných kolesy. Po vynalezení lodního šroubu a využívání železa ke stavbě lodí dochází k obrovskému rozmachu lodní dopravy. Dalšího podstatného pokroku bylo dosaženo při vynálezu Dieselova motoru a jeho instalaci do lodí. Patrně vrcholem lodního stavitelství je doposud vybavování lodí parními turbínami. Pro zajištění páry pro lodní turbíny se od šedesátých let minulého století využívají u některých velkých lodí také atomové reaktory.

Kniha na větším množství původních dobových fotografiích doplněných textem ukazuje složitou politickou situaci v tehdejší Evropě. Prvotní válečné akce vznikly na území Balkánu. Byly to osvobozovací boje s Turky. Zúčastnili se jich Řekové, Albánci, Srbové, Rumuni, Bulhaři a další. Vzápětí se tito bývalí spojenci poprali mezi sebou o území dobitá na Turcích. Na základě těchto bojů mezi Balkánci byly vymezeny nové hranice států. V Evropě potom nastalo krátké období relativního klidu. Na tomto klidu ale neměli zájem vysocí armádní hodnostáři, tajné služby ani velkopodnikatelé. Dá se říci, že nejvíce se angažovalo vilémovské Německo. To značně ovlivňovalo i jeho spojence Rakousko-Uhersko. V něm se čím dále více prosazovali Maďaři. Císař František Josef II ani jeho následník František Ferdinand neměli zájem na válečném konfliktu. Dá se úspěšně předpokládat, že tajné služby Německa a Rakousko-Uherska zosnovaly ve vzájemné spolupráci úspěšný atentát na Ferdinanda. Využily k tomu členy radikální srbské skupiny. Je rovněž zajímavé, že atentát byl realizován v místě přímo prolezlém policejním špiclováním. Při atentátu byl zabit Ferdinand i jeho manželka Žofie. Atentátníky policie zatkla. Následně Rakousko zaslalo Srbsku záměrně velmi tvrdé požadavky, které Srbsko nemohlo přijmout. Německo potvrdilo Rakousku, že v případné válce proti Srbsku bude stát na jeho straně a bude jej podporovat. Tak vlastně započala 1. světová válka, do které se postupně zapojovaly další státy. Dalším státem, se kterým Rakousko a Německo vstoupily do války, bylo carské Rusko. V Haliči Rusové nejprve způsobili Němcům a Rakušanům několik porážek a posléze se tam fronta stabilizovala. Čeští vojáci nechtěli bojovat proti Rusům, a tak se často vzdávali. Z Čechů usazených v Rusku vznikla již v srpnu 1914 Česká družina, tzv Starodružiníci. Po počáteční nedůvěře si ji carští velitelé velmi vážili jako zpravodajské jednotky. S přibývajícím množstvím českých zajatců byla postupně tato družina rozšiřována, až z ní vznikl první pluk. Po něm díky jednání Masaryka a dalších vznikaly v Rusku další pluky, které se na frontě velmi osvědčily již při svém prvním větším nasazení u Zborova. Celkem bylo v Rusku skoro 100 tisíc legionářů. V Itálii a ve Francii bylo vytváření legionářských jednotek až do roku 1917 zakázáno. Teprve v tomto roce začaly z Čechů tam usazených a ze zajatců vznikat první legie. Situace v Rusku se naprosto změnila po roce 1917, kdy se vlády zmocnili bolševici. Ti na základě Brest-litevského míru propustili 200 tisíc německých zajatců, kteří byli vzápětí nasazení na západní frontě. Jednou z dalších podmínek bylo, že Československé legie musejí být odzbrojeny a dány do zajateckých táborů. Původně se měla tato vojska přesunout na sever do Archangelska a odtud lodí do Francie. To se samozřejmě Němcům nehodilo. Tak začal ústup legií z Ukrajiny a jediným logickým východiskem bylo vybojovat si cestu přes celé Rusko a Sibiř až do Vladivostoku. Po mnoha těžkých bojích se to podařilo. Z Vladivostoku v letech 1919 až 1920 se konečně legionáři vrátili domů. Doma je ale čekalo další vojenské nasazení napřed proti Polákům na Opavsku a vzápětí boj proti Maďarům, kteří se chtěli zmocnit podstatné části Slovenska. Závěr jejich bojů byla porážka sudetských Němců, kteří si chtěli na území Československa vytvořit vlastní stát.

Vzpomínky popisují, jak drsný život měl František Tureček v mládí, během začátku a v průběhu 1. světové války. Zahrnují jeho školní léta v obecné škole, následuje měšťanka, kterou ukončil ve čtrnácti letech. Vzhledem k povolávání dospělých mužů do armády, vykonává na vesnici, kde žije, funkci tajemníka a zároveň obecního bubeníka. Následují jeho učednická léta u německy hovořícího zahradníka. Zlom pro něho nastal v lednu 1918. Je odveden do armády. Vzhledem k tomu, že uměl německy, je zařazen do poddůstojnické školy. Po jejím absolvování a vytvoření marškumpanie cestují do Kyjeva, kde je jejich mateřský 119. pluk. V Rusku ale nezůstanou a jsou převeleni do Itálie. Na cestě do Itálie prožil ve vlaku své 18. narozeniny. Při pochodu na stanoviště se dostávají do dělostřeleckého přepadu. Vidí kolem sebe hrůzy války. Podaří se jim schovat se do úkrytů zhotovených ve skalách. Zažijí plynový útok. Je vysílán na hlídky a s velkým štěstím je přežívá. Prvního listopadu se fronta hroutí. Jsou z hor Italy eskortováni do zajateckého tábora. V prosinci 1918 vstupují do československých legií a očekávají brzký návrat z Itálie do vzniklého Československa.

Když se člověk toulá po naší krásné republice, často narazí na nádherná sochařská díla, jež v té které obci nebo městě upomínají na hrůzy 1. světové války a padlé spoluobčany. Je jich prý v Čechách a na Moravě skoro tisíc. Při svém průzkumu jsem prohledával královéhradecký, jičínský, rychnovský a pardubický okres. I tak si myslím, že jsem nějaké pomníky přehlédl, nebo nenašel. Některé, i když jsem o nich věděl, jsem již ani momentálně nehledal. Nechtěl jsem, aby kniha byla moc obsáhlá. Když budu mít čas, tak si je najdu a do archivu si je dám. I tak jich je zde skoro 400. Cestování mne občas dovedlo i mírně za hranice těchto okresů. Když jsem narazil na nějakou zajímavou památku na válku 1914–1918, tak jsem neodolal a připojil ji do této knihy. Většina pomníků je dnes památkově chráněna a v posledních letech byla řada z nich restaurována. Případně se jejich údržba chystá. Dokládají vysokou úroveň našich sochařů, kameníků a jejich cit pro zpracovávaný materiál. Zajímavá je i skutečnost, že leckdy třeba malá obec nechala na památku svých padlých spoluobčanů vybudovat alespoň jednoduchý pomník, a ve vedlejší, podstatně bohatší obci, si své oběti nepřipomněli ani pamětní deskou. Cenu toho kterého pomníku ovlivňoval materiál, který byl pro pomník navržen, dále komu bylo jeho vytvoření zadáno a jaké téma si dotyčná obec objednala. Ve stavbě pomníků se obvykle angažovala obec, sokolové, dobrovolní hasiči a různé místní spolky. Přispívali na ně i jednotliví občané.

Když se začtete do jednotlivých kapitol této knihy, tak náhle zjistíte, kolik životů bylo zbytečně zmařeno jen díky honbě za ziskem, slávou, bezohledností, pochybnými rozhodnutími, nebo nedodržováním základních pokynů pro plavbu jak v míru, tak i za války, liknavostí, lajdáctvím, tajením hrubých konstrukčních závad, nepochopitelných hazardérstvím a podobně. Je smutnou skutečností, že ani technologický rozvoj stavby lodí od dřevěných po smíšené konstrukce, na které navázaly železné nýtované konstrukce a později svařované ocelové konstrukce, nevedly ke snížení nehodovosti lodí. V důsledku industrializace a průmyslového rozvoje na přelomu 19. a 20. století se v předních zemích světa rozvinula ve velkém stavba lodí s nebývalým výtlakem a výkonným parním strojem. Na vodu byly spuštěny obrovské lodě, jejichž kapacita se měřila v tisících pasažérů či mužů posádky. Parní stroje umožnily dlouhé cesty po celém světě. Nahrazení dřevěného trupu ocelí lodě zlevnilo a zpevnilo, čímž poskytlo stavbě lodí všechny potřebné zdroje. Ale i přes zlepšení kvality stavby lodí se lodě potápěly neméně často než v předchozích staletích, jen rozsah katastrofy byl kvůli počtu obětí mnohem tragičtější. Tato kniha vám řekne o největších námořních katastrofách v historii. Text je rozdělen na dvě části: v první jsou zařazeny lodě podle důvodu, který vedl k jejich ztroskotání. U těchto lodí jsou uvedeny i jejich technické parametry. Ve druhé části jsou většinou zařazeny lodě, jejichž potopení vedlo k největšímu počtu obětí. Výjimku tvoří Kursk a Costa Concordia, jež byly zařazeny kvůli zajímavým záchranným pracím.