Pavel Řezníček

Vzpomínky surrealistického básníka a prozaika (nar. 1942), ve kterých se snaží vyvrátit „asi tak osm základních lží a pomluv“, které se vznášejí kolem jeho osoby. Především však vzpomíná na Bohumila Hrabala, „prokleté básníky“ Karla Šebka a Jiřího Veselského, na Ladislava Nováka, Vratislava Effenbergera, Petra Krále a řadu dalších, „které měl rád, ale i na ty, které rád neměl.“

Postkatastrofická krajina surrealistických básní básníka a prozaika Pavla Řezníčka tvořících sbírku Mizející ve voliéře je zaplněna přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí. A tak se ozývají mluvicí hodinky, cho botnice po požádání o občanský průkaz dělají lascivní gesta, psi ženou po ulici dřevěné manekýny z výkladu, elektřina prchá z transformátorů, neboť se tam necítí dobře, a dochází k dehonestaci veverky. Krajinu okupují postavy papežů střílených do čel a členy Svazu španělských pěstitelů mrtvých očí za absenci podpory ve volební kampani, papežů oblizujících se navzájem s hady, na hůlku s bodcem napichujících odpadky, sbírajících vajgly a vykuřujících je, nadávajících turistům, kteří chtějí vidět, j ak kupírují uši netopýrům a trhají hlavy habešským dětem, přičemž pneumatická kladiva rozbíjejí nebesa počmáraná nápisy "Pánbůh je vůl". Kdo je to vlastně básník? Podle Řezníčka je básník podolek, česnek jak hvězdné nebe nade mnou a rosa v budoáru ja ko mravní zákon ve mně. Básník poráží stromy se zavázanýma očima, básník je závrať z mlíčí, které vypouští ta správná ryba na správný kaviár, a stačí mu, když má na talíři kus vraního masa. Je to hlavně ten, který ví, že rozkvetlé lány tulipánů a beg onií jsou naší jedinou nadějí ve světě vepřových kolen prolezlých šváby a revolverů, které přišly do jiného stavu a rodí stále nové a nové.

Druhé vydání románu, který se na začátku devadesátých let dočkal úspěchu u čtenářů i rozhlasové a divadelní dramatizace s mnoha reprízami. Pavel Řezníček s námi dělí o vzpomínky na své mládí. (Toto dílo je realistickým zpodobněním mého života v Brně, kde jsem bydlel v bývalém krejčovském či niťařském krámku, vzpomíná autor.) Vyprávění je souhrnem autentických anekdot; osoby, které navštěvují hlavního hrdinu Pekárka v jeho krámku, nejsou filmové hvězdy ani literární hvězdy, nicméně pro něho vydávají záři záři poezie. Seznamujeme se tu se známými i neznámými básníky, s některými, kteří sní o slávě, a zase s některými, kteří dávají přednost tomu, aby zůstali ve stínu, než aby ztratili svou čistotu. Cítíme u něj větší něhu pro některé z jeho přátel zlomených životem, jako je třeba clochard Dolfa, snad bývalý advokát, nebo básník Štětka, věčný sebevrah. Řezníček, který se sice hlásí k surrealismu, se přibližuje v tomto románu spíše k narativnímu stylu, aby se lépe zmocnil nezidealizované reality postav a situací. Kapitoly jsou hutné anekdotami a plné kousavého humoru Těmito slovy přivítala první vydání knihy Florence Kudrnová-Cavadore. Druhé vydání doplňuje rozhovor s autorem, fotografická příloha a texty Miloše Štědroňě a Arnošta Golflama.

Román českého surrealistického autora.

Román českého surrealistického autora.

Román českého surrealistického autora.

Sbírka Kakodémonický kartáč přináší nejnovější i časem uzrálé básně a představuje Pavla Řezníčka v plné síle nespoutané a bizarní obrazotvornosti. Autor cílenou syrovostí a silnými tahy svébytně zpochybňuje i tvaruje poetické (ne)hranice – svět se v jeho textech tříští a zároveň vytváří jazykem ironie, sarkasmu a nadsázky. Skutečnost se zrcadlí v řadě osobních i společenských aluzí a nakonec se v překvapivých kontextech propojuje, nezřídka stmeluje ostrou pointou. Ať už jsou Řezníčkovy básně rozmáchlým a uvolněným svědectvím a reflexí nebo sevřeným a strohým konstatováním, jsou v české poezii zcela ojedinělým výrazem hutné a nesmlouvavé imaginace.

Sbírka Kakodémonický kartáč přináší nejnovější i časem uzrálé básně a představuje Pavla Řezníčka v plné síle nespoutané a bizarní obrazotvornosti. Autor cílenou syrovostí a silnými tahy svébytně zpochybňuje i tvaruje poetické (ne)hranice – svět se v jeho textech tříští a zároveň vytváří jazykem ironie, sarkasmu a nadsázky. Skutečnost se zrcadlí v řadě osobních i společenských aluzí a nakonec se v překvapivých kontextech propojuje, nezřídka stmeluje ostrou pointou. Ať už jsou Řezníčkovy básně rozmáchlým a uvolněným svědectvím a reflexí nebo sevřeným a strohým konstatováním, jsou v české poezii zcela ojedinělým výrazem hutné a nesmlouvavé imaginace.