Zbigniew Rokita

Nezbytný reportážní průvodce pro cestu k Baltu, ale i kousek za polsko-českou hranici. Vyprávění o komplikovaném poválečném vztahu k nové zemi i vlastní identitě, které jako bychom znali z českých Sudet. Zbigniew Rokita klade desítky let nevyřčené otázky. Jeden tah perem posunul poválečné Polsko o dvě stě kilometrů na západ. To pero držel v ruce Stalin a ta země patřila předtím k německé Říši. Bývalá polská území na východě se zase stala součástí Sovětského svazu. Hranice se posunula, lidé jí museli následovat – Němci i Poláci. Ti druzí se najednou se ocitli v domech, kde třeba ještě někdo měl uvařený oběd na stole. Na stěnách visely fotky cizí rodiny. A architektura měla jiný ráz. Všude ty červené cihly. Jak dlouho ale ta hranice vydrží? To nikdo nevěděl a je těžké zabydlovat se v provizoriu, když navíc komunistická propaganda nelení a přichází s hesly o znovuzískaných územích, příběhy o dávných králích a jejich nárocích. Ještě komplikovanější je situace ve Slezsku, kde byly národnostní hranice mnohem méně ostré. Ve škole posloucháte o polském boji za svobodu proti německému útlaku, ale váš dědeček třeba musel narukovat do wehrmachtu a babička mluvila jazykem, který měl nejblíž k němčině. Jak se v tom vyznat? Pokud se vydáváte do hanzovního Gdaňsku, přístavního Štětína, na dlouhé písečné baltské pláže nebo objevujete dolnoslezská městečka a postindustriální Katovice, přibalte si knihu polského reportéra Zbigniewa Rokity, rodáka ze slezských Glivic. Pochopíte, v čem se liší tato část Polska od toho centrálního. Pochopíte odlišnost Odřanie a Vislanie – protože tyhle dvě řeky, Odra a Visla, symbolicky oddělují dvě země v jedné. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Martina Veselky.

Nezbytný reportážní průvodce pro cestu k Baltu, ale i kousek za polsko-českou hranici. Vyprávění o komplikovaném poválečném vztahu k nové zemi i vlastní identitě, které jako bychom znali z českých Sudet. Zbigniew Rokita klade desítky let nevyřčené otázky. Jeden tah perem posunul poválečné Polsko o dvě stě kilometrů na západ. To pero držel v ruce Stalin a ta země patřila předtím k německé Říši. Bývalá polská území na východě se zase stala součástí Sovětského svazu. Hranice se posunula, lidé jí museli následovat – Němci i Poláci. Ti druzí se najednou se ocitli v domech, kde třeba ještě někdo měl uvařený oběd na stole. Na stěnách visely fotky cizí rodiny. A architektura měla jiný ráz. Všude ty červené cihly. Jak dlouho ale ta hranice vydrží? To nikdo nevěděl a je těžké zabydlovat se v provizoriu, když navíc komunistická propaganda nelení a přichází s hesly o znovuzískaných územích, příběhy o dávných králích a jejich nárocích. Ještě komplikovanější je situace ve Slezsku, kde byly národnostní hranice mnohem méně ostré. Ve škole posloucháte o polském boji za svobodu proti německému útlaku, ale váš dědeček třeba musel narukovat do wehrmachtu a babička mluvila jazykem, který měl nejblíž k němčině. Jak se v tom vyznat? Pokud se vydáváte do hanzovního Gdaňsku, přístavního Štětína, na dlouhé písečné baltské pláže nebo objevujete dolnoslezská městečka a postindustriální Katovice, přibalte si knihu polského reportéra Zbigniewa Rokity, rodáka ze slezských Glivic. Pochopíte, v čem se liší tato část Polska od toho centrálního. Pochopíte odlišnost Odřanie a Vislanie – protože tyhle dvě řeky, Odra a Visla, symbolicky oddělují dvě země v jedné.

Diktátoři dobře vědí, že sportovní výhra je stejně důležitá jako vítězství na bojišti. Zábavná i mrazivá výprava polského reportéra Zbigniewa Rokity do dějin fotbalu v Sovětském svazu nebo za slavnými střety mezi reprezentací impéria a malými satelity ve východním bloku. Tahle kniha nadchne sportovní fanoušky i ty, kteří pokládají běhání na hřišti za ztrátu času. Střet sovětské a maďarské reprezentace ve vodním pólu v roce 1956 nazval Quentin Tarantino „nejlepším neodvyprávěným příběhem všech dob“. Stejně by ale mohl označit i litevské mistry basketbalu a jejich cestu na olympiádu v roce 1992, kdy mohli poprvé hrát za vlastní svobodný stát. Jejich sponzory byla mimo jiné slavná rocková kapela Greatful Dead a litevský tým v barevných batikovaných dresech skončil na třetím místě. A věděli jste, jak vypadají mistrovství světa ve fotbale neuznaných států? Při pohledu na dnešní profesionální zápasy si málokdo vzpomene, že kopání do míče mělo v 19. století umravnit nezvladatelné britské studenty. Zbigniew Rokita nezapře svou politologickou a historickou erudici, takže se dozvídáme i o tom, proč se sport mohl stát populární mezi dělníky – kteří postupně získávali volný čas a mohli ho něčím vyplnit. A fotbal byl z pohledu nutného vybavení tou nejlevnější zábavou. Nebo jakou roli hrály kluby ve formování identity různých městských čtvrtí a národního cítění. A jak toho dokázali využít politici a diktátoři. Ostatně Rusko svou agresivní strategii vůči Ukrajině neprojevovalo jen zabíráním území, které mu nepatří, ale i ve fotbale. Sport nám ukazuje, že s vírou v sebe sama a vlastní vítězství může slabší porazit silnějšího.

Diktátoři dobře vědí, že sportovní výhra je stejně důležitá jako vítězství na bojišti. Zábavná i mrazivá výprava polského reportéra Zbigniewa Rokity do dějin fotbalu v Sovětském svazu nebo za slavnými střety mezi reprezentací impéria a malými satelity ve východním bloku. Tahle kniha nadchne sportovní fanoušky i ty, kteří pokládají běhání na hřišti za ztrátu času. Střet sovětské a maďarské reprezentace ve vodním pólu v roce 1956 nazval Quentin Tarantino „nejlepším neodvyprávěným příběhem všech dob“. Stejně by ale mohl označit i litevské mistry basketbalu a jejich cestu na olympiádu v roce 1992, kdy mohli poprvé hrát za vlastní svobodný stát. Jejich sponzory byla mimo jiné slavná rocková kapela Greatful Dead a litevský tým v barevných batikovaných dresech skončil na třetím místě. A věděli jste, jak vypadají mistrovství světa ve fotbale neuznaných států? Při pohledu na dnešní profesionální zápasy si málokdo vzpomene, že kopání do míče mělo v 19. století umravnit nezvladatelné britské studenty. Zbigniew Rokita nezapře svou politologickou a historickou erudici, takže se dozvídáme i o tom, proč se sport mohl stát populární mezi dělníky – kteří postupně získávali volný čas a mohli ho něčím vyplnit. A fotbal byl z pohledu nutného vybavení tou nejlevnější zábavou. Nebo jakou roli hrály kluby ve formování identity různých městských čtvrtí a národního cítění. A jak toho dokázali využít politici a diktátoři. Ostatně Rusko svou agresivní strategii vůči Ukrajině neprojevovalo jen zabíráním území, které mu nepatří, ale i ve fotbale. Sport nám ukazuje, že s vírou v sebe sama a vlastní vítězství může slabší porazit silnějšího. Vychází v edici Prokletí reportéři v překladu Martina Veselky.