Jiří Růžička

Doc. PhDr. Jiří Růžička, Ph.D., editor předkládané publikace, obratně spojil rozdílné názory a postupy několika renomovaných autorů a zároveň zkušených praktiků komunitní a skupinové terapie. Práce představuje tři významné proudy a čtyři školy pracuj ící s tímto tématem. V úvodu je věnována pozornost nejstarší tradici, kterou zastupuje jednak Skálův terapeutický program pro závislé pacienty, jednak Knoblochův systém, původně určený pro léčbu neuróz. Skálův program se rozvinul do psychoterapeutick ého výcviku známého pod názvem SUR, který vzešel ze spolupráce Skály, Urbana a Rubeše. Knobloch svůj léčebný koncept praktikoval v šedesátých letech minulého století, později jej dále rozvíjel v Kanadě. Jeho výcvikový program se u nás uplatnil až na konci devadesátých let dvacátého století pod názvem Výcvik v integrované psychoterapii. Oddělení komunity od skupiny a následný vznik dvou relativně nezávislých útvarů přináší řadu možností. Systém SUR se ukazuje jako pružnější a variabilnější. Knobl och ovšem ovlivnil SUR svou psychoanalyticky pojatou skupinovou terapií, která se stala základem skupinové části výcviku. O SUR a možnostech inspirace jejími myšlenkami pojednává první část knihy z pera autorů Kocábové, Poněšického, Kaliny a Růžičky. Integrovanou psychoterapií jako paralelou SUR se zabývá kapitola F. Knoblocha a Ivy Enachescuové-Hroncové. Technicky precizní pojmy ze skupinové analýzy předkládá a vysvětluje šest autorů (M. Hošková, P. Junek, K. Koblic, O. Pěč, I. Růžičková a L. V rba). Do této části byla ještě zařazena kapitola H. Klímové o malé lidské skupině v době postkolektivismu. Poslední část je celá věnována daseinsanalýze v pojetí jejích představitelů O. Čálka. L. Horáka, J. Růžičky, mladší generaci zde zastupuje J. Z lámaný.

Dílo podává mimořádně fundovaný obraz o vývoji psychoanalýzy, tvůrčím způsobem obohacuje pohled ego-analytický o pohled fenomenologický, zabývá se vztahem metateoretického a klinického přístupu při psychoanalytickém poznávání člověka, přičemž se vědomě vyhýbá redukcionismu. Věnuje se plně i etickému rozměru psychoterapeutické práce. Autor se na základě rozsáhlých celoživotních filosoficko-psychologických znalostí kriticky vyrovnává s freudismem, jeho krédo je daseinsanalýza zdůrazňující mravní dosah lidských činů. Kniha je vhodná pro psychology, psychoterapeuty i odborníky humanitních oborů.

Jako dvanáctiletý se Vojta Blecha při pádu z kola praštil do hlavy. Něco se mu tam změnilo a on se začal usmívat, nebo dokonce smát v situacích, které vůbec k smíchu nejsou. Lékaři si s ním nevěděli rady. Psal se rok 1982. Blechovi se kvůli němu museli přestěhovat na chatu, ale Vojtův úsměv byl spouštěčem událostí dál. Nevědomky si vykoledoval nálepku disidenta. A na vojně ho úsměv dokonce málem zničil. Přesto právě díky svému úsměvu nakonec najde štěstí i lásku.

V druhé polovině padesátých let 20. století bylo stále více zřejmé, že stalinistickému modelu budování socialismu jako specifickému modernizačnímu projektu dochází dech. Tato skutečnost se projevila v řadě krizí, kterými jednotlivé země východního bloku procházely, silně však rezonovala rovněž v marxistickém myšlení. Československá stranická inteligence si začala uvědomovat, že problémem dne není oficiálně ohlašovaný přechod od socialismu ke komunismu, ale především reformulace celého projektu socialistické modernity. Poststalinští intelektuálové opustili schémata marxistické ortodoxie a zahájili hledání nových interpretací (nejen) Marxových spisů, jež by poskytly adekvátní koncepty pro řešení aktuálních problémů. Heslo Rehabilitovat Marxe! tedy neznamenalo jen očistit marxismus od dogmatických nánosů, ale především jej pozvednout na výši doby a prokázat jeho filozofickou převahu. Kniha představuje historickou a kritickou analýzu tohoto myšlenkově bohatého projektu.

Kniha, kterou listujete, je věnována klíčové psychoterapeutické otázce, jíž je rozhovor. Je velmi důležité podstatně rozumět rozhovoru jako takovému, protože v rozmluvě se děje poznání. To je již dlouhou dobu zúžené na poznání objektivní čili věcné, neosobní, neutrální, vědecké. Díky psychoterapii opakovaně zakoušíme, že poznání bez setkání nepřináší štěstí, úlevu, radost a mír, neulehčí duši bolest, nezmírní lidské utrpení. Setkání, které je lůnem mezilidského vztahu, se zakládá a uskutečňuje v rozhovoru. Zda se rozmluva stane setkáním u společné věci, dojde-li vstupem do ní k porozumění, nebo se setkání neuskuteční a řeč se stane slepým míjením, bezduchou formalitou – to je pro dění v psychoterapii a pro její smysl rozhodující. V rozhovoru dochází k důvěrnému setkání s druhými lidmi, ale také sama se sebou. A to nejen v reálném čase, ale také v minulosti a budoucnosti, ve společné chvíli, ve světě materiálním nebo virtuálním, v otevřenosti a přesazích. Lidské bytí je rozhovor, v něm se také děje. Proto je tak důležité, s kým, o čem i jak se řeč, a tak i náš život, vede. Péče o řeč a její dialogické dění je starostí o nás, o duši, o svět. Z toho se nám ukazuje, na jakých záchytných ontologických bodech se psychoterapie zakládá, na čem spočívá, a jaké jsou její přesahy a souvislosti.

Nezadaná plnoštíhlá Daniela si myslí na svého pohledného kolegu z kanceláře Michala, který však svůj šarmem plýtvá na povrchní Petru, ačkoliv je nad slunce jasné, že jsou si s Danielou souzeni. Jak jinak si ostatně vysvětlit například to, že na sebe pravidelně narážejí u kopírky nebo v podnikové kantýně na obědě, než jako osudové znamení? Aby se nějak zabavila, než Michal konečně prozře, píše si Daniela o svých milostných trampotách s humorných nadhledem každý den blog.

Kniha, kterou listujete, je věnována klíčové psychoterapeutické otázce, jíž je rozhovor. Je velmi důležité podstatně rozumět rozhovoru jako takovému, protože v rozmluvě se děje poznání. To je již dlouhou dobu zúžené na poznání objektivní čili věcné, neosobní, neutrální, vědecké. Díky psychoterapii opakovaně zakoušíme, že poznání bez setkání nepřináší štěstí, úlevu, radost a mír, neulehčí duši bolest, nezmírní lidské utrpení. Setkání, které je lůnem mezilidského vztahu, se zakládá a uskutečňuje v rozhovoru. Zda se rozmluva stane setkáním u společné věci, dojde-li vstupem do ní k porozumění, nebo se setkání neuskuteční a řeč se stane slepým míjením, bezduchou formalitou - to je pro dění v psychoterapii a pro její smysl rozhodující. V rozhovoru dochází k důvěrnému setkání s druhými lidmi, ale také sama se sebou. A to nejen v reálném čase, ale také v minulosti a budoucnosti, ve společné chvíli, ve světě materiálním nebo virtuálním, v otevřenosti a přesazích. Lidské bytí je rozhovor, v něm se také děje. Proto je tak důležité, s kým, o čem i jak se řeč, a tak i náš život, vede. Péče o řeč a její dialogické dění je starostí o nás, o duši, o svět. Z toho se nám ukazuje, na jakých záchytných ontologických bodech se psychoterapie zakládá, na čem spočívá, a jaké jsou její přesahy a souvislosti.

Ve snu je člověk účasten průběhu snových událostí osobně a cele, i když po probuzení ví, že to byl „jen“ sen. To, co se v něm událo, nemůže být bez následků považováno za bezvýznamný nebo dokonce prázdný kus života. Snový život je podobně jako život v bdění součástí našeho pobytu, bytí-ve-světě. Možnosti snového života jsou prolnuté s možnostmi bdění. Mnohé sny jsou tak určující, že jim podřizujeme bdělý život. I když se nám zdá, že na sny nemusíme brát žádné ohledy – konečně, vždyť je vždy nakonec zapomeneme – přesto, jak jsme se mohli přesvědčit, tvoří nezbytnou, specificky významnou stránku bdělého života. Jsou jeho zavazujícím, inspirativním, dobrodružným, hrozivým, poučným, zábavným i nesnesitelně pravdivým, svébytným aversem. Sny nemáme ve své moci ani tehdy, když se o to snažíme, a někdy se i zdá, že se nám to daří. Pokud by se nějakým způsobem podařilo snový život oktrojovat, znamenalo by to ohrožení samé podstaty lidské existence, totiž svobody. Svobody žít svými, na společném světě nezávislými a nekontrolovanými možnostmi, a to nejen ve snovém, ale i v bdělém životě. Sny nám tento úděl vytrvale připomínají.

Jako dvanáctiletý se Vojta Blecha při pádu z kola praštil do hlavy. Něco se mu tam změnilo a on se začal usmívat, nebo dokonce smát v situacích, které vůbec k smíchu nejsou. Lékaři si s ním nevěděli rady. Psal se rok 1982. Blechovi se kvůli němu museli přestěhovat na chatu, ale Vojtův úsměv byl spouštěčem událostí dál. Nevědomky si vykoledoval nálepku disidenta. A na vojně ho úsměv dokonce málem zničil. Přesto právě díky svému úsměvu nakonec najde štěstí i lásku.