S.d. Ch.

Soubor Havlováclavská trilogie zahrnuje texty z let 2019–2020, které se pro autora typickým způsobem vypořádávají s mýtotvorným prostředím vzniklým kolem osoby prvního polistopadového prezidenta. Každý z textů (včetně závěrečného spiritistického apendixu) nasvěcuje tento prostor a dění v něm z odlišného hlediska – Camping přináší alternativní verzi jedné epizody bezprostředně polistopadového vývoje spojenou se zneklidňujícím průhledem do budoucnosti; Sen Valpuržiny noci je surreálně-funebrální fraškou přinášející svědectví o současnosti, kterou poměřuje s dávnými představami; Strážce památníku je příběhem o výpravě za ztracenými demokratickými hodnotami a jejich ztvárnění v nepochybnému symbolickém monumentu. Jednotícím prvkem všech her je konfrontace ideálu a skutečnosti, jež je nesena humorem ve funkci kritického nástroje. Závěrečný bonus pak představuje krátká dramatická hříčku zabývající se okolnostmi petice Pár slov namířené proti filmu Havel režiséra Slávka Horáka.

Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly. Kniha vychází ke 200. výročí prvního písemného záznamu o spatření Bludného Holanďana. Ministerstvo kultury ji podpořilo dvěma pilotami z alpské borovice, a pokud v ní vystupuje někdo mrtvý ještě jako živý, nejedná se o závadu.

S překotnou autoterapeutickou mnohomluvností vypráví autor, podepsán iniciálami S.d.Ch., o svém rozervaném životním příběhu, své tvorbě v mnoha uměleckých odvětvích a svých neklidných vztazích s celým světem. K druhému vydání autor připsal následující text: Před deseti lety jsem si poznamenal: Dnes už mohu svou Studenou vlnu vydat. Přešla. Už jsem se vrátil ze strojovny zoufalství a nenávisti a už se tam nepotřebuji vracet. Studená vlna už není můj život, už je to pouhý příběh mé představy o něm, napsaný z hloubky poetické skepse jako naprostý plagiát mrtvého Rakušana To je úsměvné. Z dnešní perspektivy působí Studená vlna jako poetickým světlem prozářený dokument svobodných a přívětivých časů napsaný ve šťastné hodince a svázaný s mým životem poutem své průzračné autenticity. Doba rozhodně pokročila, říká Haškovo monstrum přítomné chvíle při obhlídce cely, a my mu můžeme porozumět pouze v ironickém smyslu, že svět současný není ničím jiným, než byl ten minulý. Vnímá-li ho dnes naše vědomí jako hrnec hrůz, na jehož nadskakující pokličce sedí menšina těch šťastnějších zatížených vinou, je namístě si připomenout, že tuto představu také stvořilo. Dojem pokroku, který při výkladu reality máme, způsobuje totiž všechno možné (možnosti losuje papoušek na střídačku s algoritmem), takže třeba i bezděčný komplot ze řetězu utržených médií a internetem pomatených hlav intelektuální a umělecké fronty, poplašených zbabělců zralých na prášky a blázinec. Tím chci říct, že Studená vlna může vyjít podruhé, neboť se její předpoklady musely naplnit. S.d.Ch., Čtyřkoly, 27.4. 2022

Skutečným zráním navazuje S. d. Ch. na linii svých starších próz Sekundární trilogie (2015) a zejména Studené vlny (2013). V protikladu k nim však jeho vypravěč ustupuje do pozadí a bere na sebe masku nezúčastněného pozorovatele. Před našimi zraky se odvíjí sled samostatně pointovaných obrazů, propojených liniemi tří leitmotivů (hledání ztraceného knížete, osudy utržené městské čtvrti, historická cesta pseudoknížátka), pěti postav (pozorovatel, pravé kníže, duchovní dědic rytíře Žumbery, postava v růžovém overalu, pseudoknížátko) a čtyř hlavních prostředí (městská kra, špatně založená metropole, městečko pod loretou a zahrádkářská kolonie). Spíše než klasickým příběhem je próza zobrazením situace člověka, který nahlíží protipřirozenost lidské podstaty a z ní pramenící nepatřičnosti naší existence i konání, člověka, který usiluje o vymknutí ze své společenské role a všech institucionálních struktur.