Daniela Sandow

Vlažný vzduch byl prosycen vůní šípkových keřů. Dietmar von Brockhorst se zhluboka nadechl a pousmál se. Kráčel za něžnou vůní, která jej přilákala až sem. Ještě několik kroků – a spatřil princeznu Biancu. Seděla na kamenné lavičce mezi šípkovými keři. Oči měla upřené na řeku Rýn, zatímco prsty vybrnkávaly na loutnu něžnou melodii. Dietmar nedokázal odvrátit zrak a ani nechtěl vyrušovat. Poprvé od okamžiku, kdy krásnou knížecí dceru poznal, si upřímně přál, aby si byli blíže. Když si prohlížel Biančinu tvář, v duchu si musel přiznat, že by bylo nádherné, kdyby ji k sobě mohl přivinout a políbit…