Miloš Schnierer

Housle jako vedoucí člen skupiny smyčcových nástrojů měly v dějinách hudby mnoho funkcí. Tato publikace je zaměřena na jejich roli sólového nástroje, jednak v instrumentálních koncertech, jednak v četných skladbách s partnerskou účastí většinou klávesového nástroje nebo bez doprovodu. Výklad sleduje houslovou tvorbu od počátků v raném baroku ve všech významných vývojových proudech a provenien¬cích. Věnuje adekvátní prostor tvorbě prvních velkých houslistů, zvláštní pozornost samozřejmě soustředí na velké barokní syntetiky Bacha a Händela, na představitele vídeňského klasicismu, kteří dovedli žánr až na práh romantismu, a na klíčový zjev houslového génia Niccola Paganiniho. Ani u pozdějšího vývoje autor vedle skladatelů, kteří dospěli ke svrchované syntéze sólových houslí s orchestrální či klavírní složkou, nezanedbává bohatou tvorbu komponujících virtuosů přispívajících hlavně k využívání technických možností nástroje. V dílech 20. století nejrůznějších stylů včetně neofolkorismu, neoklasicismu, Nové věcnosti a expresionismu si zvláště všímá integrace sólového partu jako dosavadního vyvrcholení houslové tvorby. Sleduje rovněž hlavní proudy druhé poloviny 20. století od serialismu přes tzv. Novou hudbu a minimalismus až po postmoderní neoromantické tendence. Přehlednost a komplexnost výkladu a množství názorných notových příkladů činí z této publikace užitečného průvodce houslovou tvorbou pro široké spektrum hudebních zájemců.

V knize Proměny hudebního neoklasicismu se autor zaměřil na jednu ze základních vývojových linií hudby 20. století, reprezentovanou např. Igorem Stravinským, Sergejem Prokofjevem, Paulem Hindernithem, Arthurem Honeggerem, Bohuslavem Martinů a dalšími světově proslulými hudebními skladateli. Neoklasicismus ovšem nepředstavuje neměnný umělecký směr (ostatně ani vymezení tohoto pojmu není zcela jednoznačné), ale prochází vlastním vývojem, obohacuje se vlivy nonartificiální hudby, zejména jazzu a etnické hudby, a vyrovnává se samozřejmě s podněty mimohudebními. Množství cenných postřehů a rozborů věnovaných symfonickým, komorním a hudebně dramatickým skladbám autor dokládá četnými notovými příklady, kniha je přitom napsána srozumitelně a čtivě a nabízí řadu podnětů a východisek také k úvahám o současných hudebních trendech.

V knize Proměny hudebního neoklasicismu se autor zaměřil na jednu ze základních vývojových linií hudby 20. století, reprezentovanou např. Igorem Stravinským, Sergejem Prokofjevem, Paulem Hindernithem, Arthurem Honeggerem, Bohuslavem Martinů a dalšími světově proslulými hudebními skladateli. Neoklasicismus ovšem nepředstavuje neměnný umělecký směr (ostatně ani vymezení tohoto pojmu není zcela jednoznačné), ale prochází vlastním vývojem, obohacuje se vlivy nonartificiální hudby, zejména jazzu a etnické hudby, a vyrovnává se samozřejmě s podněty mimohudebními. Množství cenných postřehů a rozborů věnovaných symfonickým, komorním a hudebně dramatickým skladbám autor dokládá četnými notovými příklady, kniha je přitom napsána srozumitelně a čtivě a nabízí řadu podnětů a východisek také k úvahám o současných hudebních trendech.