Alena Schröder

Existuje mnoho způsobů, jak vyprávět příběh. Ale jen jeden všechno změní.Ildingen, 50. léta 20. stoletíEvelína Borowská má vše, o čem kdy snila: dům se zahradou, starostlivého manžela a vytouženou dceru Silvii. Navzdory tomu však není šťastná. Stýská se jí po práci lékařky a v tomto malém jihoněmeckém městečku se cítí jako outsider. A Betti, její kamarádka a švagrová, způsobuje spoustu problémů svým ostrým jazykem a bezohlednou jízdou.1989Berlín spěje k historické změně, k novému začátku. Silvie Borowská ale dělá krok zpět. V ukradeném autě uhání ze Západního Berlína směrem na jih. Na sedadle spolujezdce leží v košíku na prádlo její malá dcerka Hana. Je jí teprve několik týdnů. Silvie už má dost života ve squatu a otec jejího dítěte o nich už také nechce nikdy slyšet. Ale co ji čeká v tom provinčním městečku, které před mnoha lety tak náhle opustila? A jak ji přijme její matka Evelína?Alena Schröder vypráví to, co v jejím oceňovaném románovém debutu Dívka v modrých šatech v podvečerním světle zůstalo nevyřčeno.

„Senta myslela na Itziga Goldmanna, který pravděpodobně právě teď předával soupis uměleckých děl a klíče od svého obchodu pověřenci říšské komory, a na slib, který mu dala. Tak to by bylo, pomyslela si. Sbohem, ty třpytivý, smradlavý, všechny požírající Berlíne. V tvém břiše mi bylo dobře, ale teď mě vyplivni. Nech mě jít. Zúčtovali jsme.“V Berlíně to žije, ale teprve 27letá Hana má pocit, že sama ještě žít nezačala. Její babička Evelína se naopak téměř po sto letech nemůže dočkat konce.Všechno změní až dopis z Izraele, v němž je Evelína identifikována jako dědička ztracené umělecké sbírky. Jak to, že Hana nemá ponětí o židovských předcích? A proč Evelína tak vytrvale odmítá mluvit o minulosti a o své matce?Stopa obrazů vede až do dvacátých let minulého století, k svéhlavé dívce jménem Senta...

„Senta myslela na Itziga Goldmanna, který pravděpodobně právě teď předával soupis uměleckých děl a klíče od svého obchodu pověřenci říšské komory, a na slib, který mu dala. Tak to by bylo, pomyslela si. Sbohem, ty třpytivý, smradlavý, všechny požírající Berlíne. V tvém břiše mi bylo dobře, ale teď mě vyplivni. Nech mě jít. Zúčtovali jsme.“ V Berlíně to žije, ale teprve 27letá Hana má pocit, že sama ještě žít nezačala. Její babička Evelína se naopak téměř po sto letech nemůže dočkat konce. Všechno změní až dopis z Izraele, v němž je Evelína identifikována jako dědička ztracené umělecké sbírky. Jak to, že Hana nemá ponětí o židovských předcích? A proč Evelína tak vytrvale odmítá mluvit o minulosti a o své matce? Stopa obrazů vede až do dvacátých let minulého století, k svéhlavé dívce jménem Senta...