Carolina Setterwallová

V jedno obyčajné októbrové ráno nájde Carolina svojho muža mŕtveho v posteli a v jedinom okamihu sa celý jej svet obráti hore nohami. Odrazu zostane so svojím malým synom celkom sama a musí si zvyknúť na nový údel. Zároveň sa nostalgicky vracia do minulosti a prehodnocuje svoj doterajší život. Dúfajme, že ho nikdy nebudeš potrebovať je dojímavé zúčtovanie nielen so smrťou, ale aj so životom, s láskou a materstvom, s modernými vzťahmi a ich nemilosrdnými očakávaniami.

"Bocsáss meg, amiért elveszítettük egymást. Bocsáss meg, amiért elveszítettelek." Egy reggel Carolina holtan találja a férjét az ágyban. Egyedül marad a kisfiukkal és egy teljesen új élettel, közben pedig górcső alá veszi korábbi életét. A Reméljük a legjobbakat megrendítő számvetés a halállal s egyben az élettel is: a szerelemmel, a szülői szereppel, a modern párkapcsolatokkal és az azokhoz kapcsolódó könyörtelen elvárásokkal. Majdnem egy évtizeden át követhetjük nyomon Carolinát szerelemben és gyászban, lehetünk tanúi egy életnek, mely a szigorú tervezés ellenére egészen más irányt vesz. "Amikor utoljára kívánok jó éjszakát, még nem tudom, hogy utoljára teszem. Ha tudnám, akkor valószínűleg több energiát szánnék a búcsúra. Megcsókolnálak, elmondanám, mennyire szeretlek, mennyire sajnálom, hogy olyan csúnyán viselkedtem veled az utóbbi hónapokban. Ehelyett óvatosan kiveszem a macskát a kenguruból, és leteszem a földre. Szerintem hamarosan befekszem Ivanhoz, mondom. Nem kell megmagyaráznom, miért, mindketten tudjuk, hogy hamarosan felébred, és keres majd, keresi a tejet a mellemben. Nem tiltakozol. Tekinteted a számítógépre szögezve hagyod, hogy elmenjek, én pedig legutolsó alkalommal hagylak magadra. Abban a hitben, hogy holnap reggel találkozunk. Nem így lesz. Nem találkozunk soha többé."

Keď ti zaželám dobrú noc, netuším, že je to naposledy. Keby som to vedela, naša rozlúčka by bola podstatne emotívnejšia. Namiesto toho len prehodím, že si asi pôjdem ľahnúť k Ivanovi. Ty neprotestuješ. S pohľadom upretým na obrazovku počítača ma necháš ísť a ja idem. Naposledy sa ti otočím chrbtom a vyjdem z miestnosti. Myslím si, že zajtra ráno sa opäť uvidíme. To sa však nestane. Už nikdy sa neuvidíme.V jedno obyčajné októbrové ráno nájde Carolina svojho muža mŕtveho v posteli a v jedinom okamihu sa celý jej svet obráti hore nohami. Odrazu zostane so svojím malým synom celkom sama a musí si zvyknúť na nový údel. Zároveň sa nostalgicky vracia do minulosti a prehodnocuje svoj doterajší život.Dúfajme, že ho nikdy nebudeš potrebovať je dojímavé zúčtovanie nielen so smrťou, ale aj so životom, s láskou a materstvom, s modernými vzťahmi a ich nemilosrdnými očakávaniami. Carolina čitateľovi odhalí desať rokov svojho života plného lásky a žiaľu, desať rokov života, ktorý sa navzdory všetkým plánom rozhodol vydať úplne inou cestou.

Když ti naposledy přeju dobrou noc, netuším, že to je opravdu naposledy. Kdybych něco tušila, nejspíš bych do našeho rozloučení vložila víc energie. Namísto toho ti oznamuju, že si asi brzy půjdu lehnout k Ivanovi. Neprotestuješ. S pohledem upřeným na obrazovku počítače mě necháš odejít. A já tedy odcházím. Domnívám se, že se uvidíme ráno. Není tomu tak. Neuvidíme se už nikdy. Jednoho rána najde Carolina svého manžela v posteli mrtvého. Najednou je úplně sama s malým synkem a musí začít žít nový život. Zároveň zpětně přemítá nad tím, jak žila dřív. Doufejme v to nejlepší je fantastické zúčtování nejen se smrtí, ale i se životem; s láskou, rodičovstvím, moderními vztahy a jejich nemilosrdnými očekáváními. Čtenář provází Carolinu téměř deseti lety jejího života a pozoruje přitom její zamilování i smutek, její život, který se navzdory přísnému naplánování náhle rozhodne vydat zcela jiným směrem.