Alexej Sevruk

Hluboce reflexivní prózy s existenciálním a společensko-kritickým přesahem. Jedenáct povídek, jedenáct momentů, kdy se čas zastaví – nebo zlomí. Hrdinové těchto textů se potýkají s vyčerpáním, tichem i vlastním stínem: v zahradnictví, na běžecké stezce, uprostřed mikulovské zimy nebo v blízkosti jaderné elektrárny. Kulminace léta znamená vrchol – ale i přechod, pád, smíření. Sbírka citlivě propojuje syrový realismus s vnitřní lyrikou, absurditu s jemnou groteskou. Každá povídka je tu jako průzračný řez místem, stavem, vztahem – bez patosu, ale s hlubokým porozuměním.

Hluboce reflexivní prózy s existenciálním a společensko-kritickým přesahem. Jedenáct povídek, jedenáct momentů, kdy se čas zastaví - nebo zlomí. Hrdinové těchto textů se potýkají s vyčerpáním, tichem i vlastním stínem: v zahradnictví, na běžecké stezce, uprostřed mikulovské zimy nebo v blízkosti jaderné elektrárny. Kulminace léta znamená vrchol - ale i přechod, pád, smíření. Sbírka citlivě propojuje syrový realismus s vnitřní lyrikou, absurditu s jemnou groteskou. Každá povídka je tu jako průzračný řez místem, stavem, vztahem - bez patosu, ale s hlubokým porozuměním.

Spojení hluboké venkovské moudrosti, která už vymírá, a obrazů z ukrajinských dějin viděných zdola. Román od autora s ukrajinskými i českými kořeny zachycuje tříštivý, mihotavý a nejednoznačný obraz ukrajinské provincie, konkrétně regionu Polesí, ve vzpomínkách staré ženy. Vyprávěčka románu Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Volyňské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století de facto do současnosti. Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické „velké“ příběhy východní Evropy. Sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností.

Spojení hluboké venkovské moudrosti, která už vymírá, a obrazů z ukrajinských dějin viděných zdola. Román od autora s ukrajinskými i českými kořeny zachycuje tříštivý, mihotavý a nejednoznačný obraz ukrajinské provincie, konkrétně regionu Polesí, ve vzpomínkách staré ženy. Vyprávěčka románu Marie je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Rodinná kronika (složená ze silných obrazů a vzájemně provázaných příběhů) zpracovává nejen osudy ústřední rodiny, ale také širokou paletu dalších postav a figurek, které dohromady skládají pestrou románovou mozaiku života v (zejména) Volyňské oblasti Ukrajiny od dvacátých let dvacátého století de facto do současnosti. Plátno vyprávění je místy potrhané, popálené a tedy fragmentární, tříští se do menších příběhů osobnějšího rázu, do kterých někdy až brutálně pronikají dramatické „velké“ příběhy východní Evropy. Sugestivní a místy velmi tíživý román má potenciál čtenáře strhnout svou divokostí a bezprostředností. „Vymítat děs je ženská práce,“ tvrdí Evropanka Alexeje Sevruka v uhrančivém vyprávění o tom nejdůležitějším, totiž o schopnosti přežít a dokonce se radovat, byť třeba na ruinách. V Polesí žijí a umírají Ukrajinci, Židé, Němci, Rusové i Češi ve všednosti katastrof, jako jsou války, či hladomor. Čtenář v mohutném dějovém toku jen lapá po dechu, tu tam snad vzpomene na klasika Issaca Bashevise Singera či na současnou hvězdu Guzelu Jachynu. A nedá se nic dělat, nejsilnějším hlasem současné česky psané literatury je tato kniha mladého ukrajinského autora. – Jáchym Topol „Velké dějiny se zde proplétají s osudem jednoho člověka. Není pochyb o tom, že se nacházíme v jedné ze Snyderových „krvavých zemí“ (…) Jedním ze sdělení prózy se stává to, že také vše, co vypravěčka snese takříkajíc na jednu hromadu, je součástí (středo)evropské identity, součástí substrátu, z něhož se rodí.“ – Jan M. Heller „Nejsilnější hlas současné česky psané literatury!“ Jáchym Topo