Zuzana Sílová

Soubor studií navazuje na publikaci DISK a generace 1945 - O Jaroslavě Adamové a Jaromíru Pleskotovi a chce přispět k dalšímu zkoumání přínosu a osudů umělců, kteří tuto generaci tvořili.

Co spojuje Jindřicha Mošnu, Vlastu Buriana, Voskovce a Wericha či Huga Haase s Natašou Gollovou? Slovem komediant se v běžném vyjadřování označuje někdo, jehož přítomné jednání není třeba brát příliš vážně; spíš než aby závazně jednal, jenom šaškuje. Divadelní tradice spojuje zase s komediantem a komediantstvím profesionální scénické schopnosti založené na mimořádných – až artistických – schopnostech hereckého, především tělesného, ale i mluvního projevu. Okamžikům, kdy se stává z pouhého producírování pro pobavení publika něčím víc – ve vrcholných případech skutečným uměním – je věnována tato monografie: Zachycuje tradici českého komediantství, která sahá od konce 18. století až po druhou světovou válku, takže se v ní setkávají první komici ještě z doby Vlastenského divadla či Josefa Kajetána Tyla s hvězdami českého meziválečného filmu, kteří, jak se ukazuje, byli na jevišti významnými představiteli moderního charakterního herectví. Cesta tak vede od dnes už neznámého Václava Svobody k Sašovi Rašilovovi či Františku Smolíkovi, od Elišky Peškové přes Marii Hübnerovou ke Zdeňce Baldové…

Na základě čeho můžeme odlišovat herecké umění od kvazi-herectví pěstovaného v každodenním životě mediální epochy? Při pokusu odpovědět na provokativně položené otázky přibližují autoři čtenářům inscenace v předních berlínských a pařížských divadlech a herecké umění jejich protagonistů. Na příkladech odjinud je také možné zamýšlet se s příslušným odstupem nad některými tradicemi i novými tendencemi, které v evropském divadle trvají nebo se znovu objevují, zatímco na domácí scéně jako by zůstávaly opomíjeny.

Městská divadla pražská vznikla v roce 1950 spojením dvou malých divadel – Komorního a Komedie – když velké Městské divadlo na Vinohradech zabrala armáda. Monografie věnovaná období, ve kterém stál v čele poválečných Městských divadel ředitel Ota Ornest, představuje čtenáři příběhy umělců, kteří tvořili v době proměňující se postupně od totalitního režimu počátku let padesátých v nadějeplnou epochu „zlatých let šedesátých“. Pozornost je věnována nejen legendárnímu řediteli tzv. Ornestina, ale i významným inscenacím a jejich režisérům Karlu Dostalovi, Alfrédu Radokovi, Ladislavu Vymětalovi, Ivanu Weissovi, Františku Miškovi, a hercům i herečkám, kteří na jevištích Komorního divadla, Divadla komedie a později i Divadla ABC pěstovali divadlo jako kultivovanou zábavu, která měla vtip a eleganci a které dominovalo osobní kouzlo těch, kdo ji dokázali povýšit na opravdové umění. Tato kniha je napsána i proto, aby se nezapomnělo na herectví Rudolfa Hrušínského, Dany Medřické, Radovana Lukavského, Václava Vosky, Jaroslavy Adamové, Ireny Kačírkové, Josefa Beka, Václava Postráneckého, Viktora Preisse a všech ostatních, kdo spolutvořili Ornestovu éru Městských divadel pražských. Edice Disk Velká řada - svazek 30.

Tyl – Hálek – Adámek – Vrchlický – Jirásek – Mrštíci – Preissová – Hilbert – Kvapil – Dyk – Mahen – Čapek – Medek – Langer – Topol ad.: Česká dramatika funguje v předkládané studii nejenom v přísném smyslu jistého uměleckého žánru, ale poukazuje současně k české historii chápané jako drama. Východiskem je tedy přesvědčení, že jistá suma dramatických textů představuje svéráznou (aktivní) projekci přemýšlení, které souvisí se skutečně se odvíjejícím (historickým) příběhem. Tato vlastnost má co dělat se symbolizační potencí uměleckých projevů jisté úrovně. V tom smyslu se i zde problematika hrdiny zkoumá ve vztahu postavy uměleckého díla a hrdiny ‘ve skutečnosti’. Základem zkoumání je interpretace dramat, která takové srovnání umožňují a která už tím prokazují svou platnost v kontextu české kultury.