Aleš Skřivan

Lexikon obsahuje přes 1000 hesel k dějinám novověku. Jednotlivá hesla jsou věnována jak klíčovým událostem obecného významu, tak dílčím záležitostem jako byly války, bitvy, mírové smlouvy, konvence, mezinárodní krize, kongresy a konference, spojenecké svazky, aliance a spolky, spiknutí, povstání, politické strany a hnutí, zastupitelské sbory, církve atd. Lexikon je doplněn jmenným rejstříkem, kde můžete najít základní údaje více než 1100 osob.

Základní vývozní artikl Britů z Číny představoval čaj. Jeho nákup ale museli platit stříbrnými mincemi a neraženým stříbrem, což vyvolalo nerovnováhu platební bilance a nutilo obchodníky hledat komoditu, jejíž prodej Číňanům by tuto nerovnováhu odstranil. Mělo to změnit opium, jehož dovoz se postupně císařský režim snažil zastavit. Zlomová v tomto směru byla opatření z konce třicátých let 19. století, která vyostřila celou situaci, jež v září 1839 vygradovala prvními výstřely. V následné válce Britové bojovali o legalizaci obchodu s opiem, otevření čínských přístavů a rozšíření diplomatických styků. Jejich vojenskou převahu stvrdila mírová smlouva v Nankingu v roce 1842, na jejímž základě mimo jiné získali ostrov Hongkong.

Reformy z doby vlády císaře Mucuhita-Meidžiho (vládl 1867–1912) zasáhly většinu oblastí života japonské společnosti a nakonec výrazně přispěly k tomu, že se říše vycházejícího slunce na prahu 20. století zařadila mezi velmoci. Modernizace vedla k aktivizaci japonské zahraniční politiky, jejíž pozornost se zaměřila především na Koreu a Čínu. Po vítězné válce s Čínou v letech 1894–1895 se definitivně prosadil japonský vliv v Koreji, kterou Tokio v roce 1910 anektovalo. Podpisem spojenecké smlouvy s Velkou Británií 30. ledna 1902 získalo důležitou podporu pro měření sil s carským Ruskem, které, stejně jako Japonsko, mělo hlavní zájem v Mandžusku na severovýchodě čínské říše. Vítězství ve válce s Ruskem v letech 1904–1905 katapultovalo Japonsko mezi velmoci, byť jeho zájmy byly zprvu omezené jen na Dálný východ. Po první světové válce se sice západní velmoci pokusily oslabit nové postavení Japonska, to se však nevzdalo svých expanzívních cílů na kontinentě. Překážkou jejich realizace byl také výrazný vzestup nacionalismu v Číně, reprezentovaný především Kuomintangem. Na prahu třicátých let 20. století se Japonsko rozhodlo prosadit své cíle v Číně silou, v roce 1931 začala první fáze jeho přímé agrese, která vyvrcholila obsazením Mandžuska. V roce 1937 Japonsko zahájilo útok do provincií jižně od Velké zdi, který vedl k obsazení významných center střední a jižní Číny. Cíle Japonska koncem třicátých let již překročily rámec Dálného východu, útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 znamenal zahájení války se Spojenými státy, jejímž výsledkem byla drtivá porážka Japonska. Cílem této publikace je prezentovat ucelený a pokud možno vyvážený přehled vnitřní i zahraniční politiky Japonska v údobí let 1931–1945.

Vztah centrálních mocností, tedy Rakouska-Uherska a Německa, v období před první světovou válkou zásadním způsobem ovlivňoval evropské i světové dění. Císařská politika barvitým způsobem popisuje složité vazby mezi evropskými velmocemi a ukazuje, jak Vilém II., František Josef I. a další klíčoví politici a diplomaté ovlivňovali směřování zahraniční politiky svých zemí. Dále připomene zostřující se vztahy mezi habsburskou monarchií a Ruskem ohledně Balkánu, bosenskou anekční krizi, rakouské spory se Srbskem či hrozbu, že Rakousko-Uhersko pozbyde postavení velmoci. Rovněž přibližuje okolnosti, které vedly Berlín po sarajevském atentátu k jednoznačné podpoře habsburské monarchie a strhly smrtící lavinu, jež pohřbila miliony lidských životů.

Vztah centrálních mocností, tedy Rakouska-Uherska a Německa, v období před první světovou válkou zásadním způsobem ovlivňoval evropské i světové dění. Císařská politika barvitým způsobem popisuje složité vazby mezi evropskými velmocemi a ukazuje, jak Vilém II., František Josef I. a další klíčoví politici a diplomaté ovlivňovali směřování zahraniční politiky svých zemí. Dále připomene zostřující se vztahy mezi habsburskou monarchií a Ruskem ohledně Balkánu, bosenskou anekční krizi, rakouské spory se Srbskem či hrozbu, že Rakousko-Uhersko pozbyde postavení velmoci. Rovněž přibližuje okolnosti, které vedly Berlín po sarajevském atentátu k jednoznačné podpoře habsburské monarchie a strhly smrtící lavinu, jež pohřbila miliony lidských životů.

Reformy z doby vlády císaře Mucuhita-Meidžiho (vládl 1867–1912) zasáhly většinu oblastí života japonské společnosti a nakonec výrazně přispěly k tomu, že se říše vycházejícího slunce na prahu 20. století zařadila mezi velmoci. Modernizace vedla k aktivizaci japonské zahraniční politiky, jejíž pozornost se zaměřila především na Koreu a Čínu. Po vítězné válce s Čínou v letech 1894–1895 se definitivně prosadil japonský vliv v Koreji, kterou Tokio v roce 1910 anektovalo. Podpisem spojenecké smlouvy s Velkou Británií 30. ledna 1902 získalo důležitou podporu pro měření sil s carským Ruskem, které, stejně jako Japonsko, mělo hlavní zájem v Mandžusku na severovýchodě čínské říše. Vítězství ve válce s Ruskem v letech 1904–1905 katapultovalo Japonsko mezi velmoci, byť jeho zájmy byly zprvu omezené jen na Dálný východ. Po první světové válce se sice západní velmoci pokusily oslabit nové postavení Japonska, to se však nevzdalo svých expanzívních cílů na kontinentě. Překážkou jejich realizace byl také výrazný vzestup nacionalismu v Číně, reprezentovaný především Kuomintangem. Na prahu třicátých let 20. století se Japonsko rozhodlo prosadit své cíle v Číně silou, v roce 1931 začala první fáze jeho přímé agrese, která vyvrcholila obsazením Mandžuska. V roce 1937 Japonsko zahájilo útok do provincií jižně od Velké zdi, který vedl k obsazení významných center střední a jižní Číny. Cíle Japonska koncem třicátých let již překročily rámec Dálného východu, útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 znamenal zahájení války se Spojenými státy, jejímž výsledkem byla drtivá porážka Japonska. Cílem této publikace je prezentovat ucelený a pokud možno vyvážený přehled vnitřní i zahraniční politiky Japonska v údobí let 1931–1945.