Miloslava Slavíčková

Paměti Endre Nemese (10. 11. 1909 – 22. 9. 1985), známějšího dnes víc ve světě než u nás doma, mají pro nás zvláštní půvab. Tento malíř, který nikdy neopomněl připomínat své pražské kořeny, se totiž pohyboval v Praze 20. a 30. let, v době, kdy se formoval jeho umělecký naturel (studoval na pražské Akademii výtvarných umění u Willi Nowaka, byl mj. členem Umělecké besedy). Jeho vzpomínky jsou svědectvím široké kosmopolitní společnosti předválečné Prahy, přibližují také zmizelý svět bohatých pražských německo-židovských mecenášů a jejich „salonů“, kam zvali chudé umělce na večeře, a pomáhali jim při uměleckém startu. Kniha zachycuje nejen ovzduší meziválečného Československa, ale i autorovy dramatické osudy v exilu, kde se nakonec ve švédském prostředí prosadil jako významný umělec (mj. zakladatel skupiny Minotaur, spoluzakladatel sdružení Umělci v exilu, účastnil se práce Skupiny 54, postupně získal švédskou státní cenu, medaili Prince Eugena za mimořádnou uměleckou tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie pro svobodná umění, obdržel ceny na nejrůznějších mezinárodních bienále), ale i jako vysokoškolský pedagog (byl jmenován rektorem Valandské školy výtvarných umění, která se pod jeho vedením stala mezinárodně uznávaným uměleckým učilištěm). Prosadil používání netradičních materiálů u monumentálních děl, jeho práce zdobí nejen nejrůznější veřejná prostranství a budovy, školy, nemocnice, spořitelny, ale naleznete je třeba i v göteborgské univerzitě či ve švédském parlamentě. Neméně zajímavý je i vznik Nemesových pamětí. Jejich základ tvoří 24 devadesáti minutových nahrávek, které s Endre Nemesem pořídil jiný český emigrant, „fyzik mnoha profesí“ a zakladatel Nadace Charty 77, profesor František Janouch. Jemu tak náleží dík, že poutavé svědectví tvůrce, který patří jak švédskému, tak českému umění, nepropadlo nelítostným sítem času a zapomnění…

Poutavá studie české bohemistky a překladatelky, působící na univerzitě ve švédském Lundu, odhaluje Hrabalovo úsilí o vytvoření čisté literární koláže, nesyžetového textu, jehož jednotlivé tematické prvky nejsou sjednoceny autorskou perspektivou. Postihuje Hrabalovu intenci aplikovat na literární tvorbu principy koláže výtvarné, opírající se o ideu, odvozenou od Lautréamonta ( Umění mohou dělat všichni .), soustřeďuje pozornost na Hrabalovo vědomé navazování na poetismus, surrealismus, poetiku Skupiny 42, ale i na Kafkovo či Haškovo dílo. Ze studia Hrabalových pracovních materiálů, výpisků a poznámek, uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a ze srovnání s jejich předlohami, vyplynulo, že většina přejatých segmentů pochází z autentických textů jiných subjektů. Jsou to citáty z Lao-ce, atributů světců, šachových mystérií, letáku o pohřbech, snáře, Pražských tajností od Popelky Biliánové či seznamu hraček.

Poutavá studie české bohemistky a překladatelky, působící na univerzitě ve švédském Lundu, odhaluje Hrabalovo úsilí o vytvoření čisté literární koláže, nesyžetového textu, jehož jednotlivé tematické prvky nejsou sjednoceny autorskou perspektivou. Postihuje Hrabalovu intenci aplikovat na literární tvorbu principy koláže výtvarné, opírající se o ideu, odvozenou od Lautréamonta ( Umění mohou dělat všichni .), soustřeďuje pozornost na Hrabalovo vědomé navazování na poetismus, surrealismus, poetiku Skupiny 42, ale i na Kafkovo či Haškovo dílo. Ze studia Hrabalových pracovních materiálů, výpisků a poznámek, uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a ze srovnání s jejich předlohami, vyplynulo, že většina přejatých segmentů pochází z autentických textů jiných subjektů. Jsou to citáty z Lao-ce, atributů světců, šachových mystérií, letáku o pohřbech, snáře, Pražských tajností od Popelky Biliánové či seznamu hraček.