František Šmahel strana 2 z 3

První svazek trilogie o dějinách Tábora začíná ohlédnutím za pradávnou historií ostrožny nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, počátky Sezimova Ústí, nezdařeným založením královského města Hradiště a středověkým osídlením blízkého okolí. V první polovině 15. století měla z českých měst jen Praha významnější dějinnou roli než nově vznikající město Tábor. Proto také počáteční osudy města splynuly s českými dějinami po dobu dvou až tří desetiletí natolik, že toto ojedinělé propojení poznamenalo hned několik kapitol této knihy. Ovšem ani zájemci o místní historii nepřijdou zkrátka, zvláště v obšírném pojednání o vzhledu, kultuře a životě královského města, na něž byl Tábor povýšen císařem Zikmundem, a ve třech archeologických exkurzech.

Soubor dvanácti studií z pera kolegů a přátel prof. PhDr. Petra Sommera, DrSc., je sondou do dějin christianizace Čech a Moravy od raného středověku do počátku 16. století. Autoři v jednotlivých esejích osvětlují podobu střetu pohanství s křesťanstvím, složité cesty vnější a vnitřní christianizace stejně jako soupeření křesťanství s jinými náboženstvími středověkého světa.

Nejstarší dosud známá táborská městská kniha trhová vděčí za své uchování folmavskému faráři a vlastenci Antonínovi Krejčímu, který ji roku 1868 získal od hokynářky v Českých Budějovicích. Tato ojedinělá památka o nově založené husitské pevnosti je jedinečným pramenem nejen pro údaje o původu, zaměstnání, komunálním statusu a nemovitém majetku původních obyvatel táborské komuny, ale i pro své jazykové ztvárnění, neboť představuje nejrozsáhlejší staročeský pramen úřední povahy. Součástí knihy je CD, na němž je uložena edice městské knihy táborské ve formátu pdf.

Obsáhlá a obrazově bohatá monografie mapuje slavnosti, ceremonie a rituály, jež našly uplatnění v prostředí Českého království v období pozdního středověku. Autorský kolektiv předních českých medievistů v ní na základě širokého spektra dochovaných pramenů, písemné i obrazové povahy, kreslí mnohovrstevnatý obraz slavností, ceremonií a festivit, jež došly uplatnění v různých sociálních prostředích 14. a 15. století. Hlavní důraz je přitom v knize kladen na panovnické dvory, v nichž se rituály, jež povětšinou nabývaly sakrální podoby, uplatňovaly v největší míře. Kapitoly z pera Františka Šmahela o královských pohřbech, Václava Žůrka, jenž z nového úhlu pojednává o královských korunovacích, či Martina Nodla, jenž se věnuje opomíjené problematice zásnub a sňatků, ukazují, že v prostředí panovnického dvora rituální jednání nabývalo slavnostní, ceremoniální podoby. Na lucemburském dvoře vznikaly normy a předpisy, jež měly ovlivňovat zvyklosti ceremoniální povahy pro bezprostřední potomky a příští generace. České prameny sice autorům neumožnily odpovědět na všechny otázky, jež nastolilo dynamicky se rozvíjející západoevropské bádání, soustavný důraz na komparaci s prostředím německým, francouzským, anglickým, polským a uherským však v této monografi i vede k závěru, že především díky dvorskému prostředí císaře Karla IV. došlo v českých zemích k rozvinutí pestré škály dvorských slavností a ceremoniálů, jež ve starším období nacházely jen chabý ohlas.

Tato vizuálně pojatá poublikace předního českého medievisty je věnována imaginárním divým lidem v reálném středověkém světě.

Výpravná kniha Lucemburkové zahrnuje úsek zhruba 130 let, během něhož se vystřídali na českém trůně čtyři panovníci, Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Náležitá pozornost je v knize věnována i dalším příslušníkům rodu, zejména jeho moravské linie. Syntetický pohled na vládu Lucemburků v českých zemích je součástí vícesvazkové ediční řady, jejíž základní podobu určilo monumentálně pojaté dílo „Přemyslovci“. Zahrnuje úsek zhruba 130 let, během něhož se vystřídali na českém trůně čtyři panovníci, Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Náležitá pozornost je v knize věnována i dalším příslušníkům rodu, zejména jeho moravské linie. Velký důraz autoři rovněž kladou na vzdělanost a umění, vázané bezprostředně na lucemburskou dynastii.

V příběhu deseti listin tzv. basilejských kompaktát, jimiž bylo v červenci 1436 na jihlavském náměstí mnohaleté vyjednávání uzavřeno, je dějinné drama osvětleno z dvojího úhlu pohledu. Vedle plenárních zasedání koncilu a českých sněmů byly jeho neméně významným dějištěm uzavřené kancelářské a jiné místnosti, kde pergamenové listiny nabývaly své konečné podoby. Češi byli národem plachým a bezuzdným, jemuž se nechtělo vstoupit do ovčince církve, v němž byli ostatní křesťané. Dokud tudíž nebudou mít ohlávku na krku, je s nimi třeba nakládat mírně, jako když se krotí kůň nebo mezek… Tímto výrokem legát Jan Palomar, jeden z členů poselstev, které basilejský koncil v letech 1433-1436 vysílal do Čech, navrhl představitelům církve způsob, jak zkrotit neporazitelné husitské kacíře. Tam, kde ztroskotaly válečné výpravy pod znamením kříže, mělo uspět trpělivé vyjednávání o čtyři artikuly, o jejichž uznání zástupci husitských svazů usilovali. V příběhu deseti listin tzv. basilejských kompaktát, jimiž bylo v červenci 1436 na jihlavském náměstí mnohaleté vyjednávání uzavřeno, je dějinné drama osvětleno z dvojího úhlu pohledu. Vedle plenárních zasedání koncilu a českých sněmů byly jeho neméně významným dějištěm uzavřené kancelářské a jiné místnosti, kde pergamenové listiny nabývaly své konečné podoby.

Soubor 4 dílů.

Historické rozprávanie o meste, ktoré sa stalo stredom Európy, a čo to znamenalo...

Cesta Karla IV. představuje v domácí medievalistické literatuře dílo vskutku výjimečné. Autor poslední velkou diplomatickou cestu císaře Karla IV. pojal jako dialog mezi textem a obrazem, mezi dobovými relacemi kronikářů s reportážními vyobrazeními iluminátorů rukopisů francouzské provenience. Díky novým objevům se autorovi dokonce podařilo vizuálně sledovat cestu Karla IV. do Francie téměř krok za krokem. V první části knihy se autor pokouší odhalit vnitřní souvislosti mezi Karlovým mládím ve Francii, politickými i reprezentačními aktivitami Jana Lucemburského na pařížském dvoře v první polovině 14. století či Karlovými postoji ve stoleté válce a podobou i účelem pařížských slavností na počátku roku 1378. V závěru pak detailním způsobem analyzuje odezvy pařížské schůzky „dvou Karlů“. Druhá část knihy, opět vystavěná na dobových pramenech i vyobrazeních, obsahuje více než desítku jedinečně vystavěných etud, v nichž autor na základě nejnovějších poznatků archeologie, kulturní antropologie či ikonografie rozkrývá způsob organizování královských slavností a banketů, ubytovávání jejich hostí, vztah lidí a koní, způsoby stolování, recepty pokrmů, které Karel a jeho družina v Paříži pojídali, význam ostatků pro panovnickou reprezentaci, dobovou módu, hygienu i kurtoazii dvorských gest.

Cesta Karla IV. představuje v domácí medievalistické literatuře dílo vskutku výjimečné. Autor poslední velkou diplomatickou cestu císaře Karla IV. pojal jako dialog mezi textem a obrazem, mezi dobovými relacemi kronikářů s reportážními vyobrazeními iluminátorů rukopisů francouzské provenience. Díky novým objevům se autorovi dokonce podařilo vizuálně sledovat cestu Karla IV. do Francie téměř krok za krokem. V první části knihy se autor pokouší odhalit vnitřní souvislosti mezi Karlovým mládím ve Francii, politickými i reprezentačními aktivitami Jana Lucemburského na pařížském dvoře v první polovině 14. století či Karlovými postoji ve stoleté válce a podobou i účelem pařížských slavností na počátku roku 1378. V závěru pak detailním způsobem analyzuje odezvy pařížské schůzky „dvou Karlů“. Druhá část knihy, opět vystavěná na dobových pramenech i vyobrazeních, obsahuje více než desítku jedinečně vystavěných etud, v nichž autor na základě nejnovějších poznatků archeologie, kulturní antropologie či ikonografie rozkrývá způsob organizování královských slavností a banketů, ubytovávání jejich hostí, vztah lidí a koní, způsoby stolování, recepty pokrmů, které Karel a jeho družina v Paříži pojídali, význam ostatků pro panovnickou reprezentaci, dobovou módu, hygienu i kurtoazii dvorských gest.

Esejisticky pojatá kniha, věnovaná problematice utváření českého národního vědomí v období pozdního středověku, tzn. od konce 13. století až do poloviny 15. století. Tato v české historiografii jedinečná práce odkrývá velké téma, jež bylo historikům po generace zcela neznámé, a vnáší zcela netušené pohledy na vzdálený středověk. Na základě zevrubného rozboru dobových pramenů F. Šmahel v českém středověkém nacionalismu odhaluje prvky nacionalismu moderního – sebeidentifikaci národa na jazykovém principu, xenofobní protiněmecké uvažování, zemský patriotismus, uvědomělé vytváření národnostně vyhraněného politického národa, který původně tvořila pouze šlechta a postupně se k ní přiřadilo i měšťanstvo. Podle autora se princip středověkého národního vědomí v českém prostředí rodí na konci 13. století, ve století následujícím postupně zesiluje, získává nové dimenze a svého vrcholu dosahuje v souvislosti s rozvojem české reformace a s výbuchem husitské revoluce. Tento Šmahelův esej představuje myšlenkově a interpretačně mistrovské historické dílo.

Esejisticky pojatá kniha, věnovaná problematice utváření českého národního vědomí v období pozdního středověku, tzn. od konce 13. století až do poloviny 15. století. Tato v české historiografii jedinečná práce odkrývá velké téma, jež bylo historikům po generace zcela neznámé, a vnáší zcela netušené pohledy na vzdálený středověk. Na základě zevrubného rozboru dobových pramenů F. Šmahel v českém středověkém nacionalismu odhaluje prvky nacionalismu moderního – sebeidentifikaci národa na jazykovém principu, xenofobní protiněmecké uvažování, zemský patriotismus, uvědomělé vytváření národnostně vyhraněného politického národa, který původně tvořila pouze šlechta a postupně se k ní přiřadilo i měšťanstvo. Podle autora se princip středověkého národního vědomí v českém prostředí rodí na konci 13. století, ve století následujícím postupně zesiluje, získává nové dimenze a svého vrcholu dosahuje v souvislosti s rozvojem české reformace a s výbuchem husitské revoluce. Tento Šmahelův esej představuje myšlenkově a interpretačně mistrovské historické dílo.

Esejisticky pojatá kniha, věnovaná problematice utváření českého národního vědomí v období pozdního středověku, tzn. od konce 13. století až do poloviny 15. století. Tato v české historiografii jedinečná práce odkrývá velké téma, jež bylo historikům po generace zcela neznámé, a vnáší zcela netušené pohledy na vzdálený středověk. Na základě zevrubného rozboru dobových pramenů F. Šmahel v českém středověkém nacionalismu odhaluje prvky nacionalismu moderního – sebeidentifikaci národa na jazykovém principu, xenofobní protiněmecké uvažování, zemský patriotismus, uvědomělé vytváření národnostně vyhraněného politického národa, který původně tvořila pouze šlechta a postupně se k ní přiřadilo i měšťanstvo. Podle autora se princip středověkého národního vědomí v českém prostředí rodí na konci 13. století, ve století následujícím postupně zesiluje, získává nové dimenze a svého vrcholu dosahuje v souvislosti s rozvojem české reformace a s výbuchem husitské revoluce. Tento Šmahelův esej představuje myšlenkově a interpretačně mistrovské historické dílo.

Patnácté století od nepaměti patří k neuralgickým bodům českých dějin. Spisy, které se jím u nás i venku zabývaly, tvoří rozsáhlou knihovnu. Doba, kdy stačilo změnit znaménka a pořevyprávět husitskou historii, však již dávno minula. Nastal čas nových otázek, na kzteré hledá odpovědi náš přední historik.

Soubor medailonů představuje nejvýznamnější české vědce 20. století, zástupce různých oborů přírodních i humanitních věd. Jak název knihy napovídá, autory jsou rovněž čelní reprezentanti naší současné vědy, kteří byli s osobnostmi, o nichž vyprávějí, v úzkém kontaktu jako jejich žáci či kolegové. Kniha má tak nejen charakter odborné publicistiky té nejvyšší úrovně, ale přináší i řadu osobně laděných vzpomínek, často i humorného charakteru.