František Šmahel

Tato vizuálně pojatá poublikace předního českého medievisty je věnována imaginárním divým lidem v reálném středověkém světě.

František Šmahel patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám české a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu. V posledních desetiletích svůj záměr rozšířil i na dějiny mentalit a pozdně středověké kultury. Jeho hledání nových badatelských přístupů se nejvýrazněji projevilo ve skvostné a nápadité knize Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378 (2006) a v monografii Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku (2012). Na první pohled by se mohlo zdát, že Šmahelův návrat k Janu Husovi (a ke kořenům revoluce) je paradoxem. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Svižným způsobem napsaný životopis českého reformátora (můžeme ho číst i jako pendant ke Šmahelovu životopisu Jeronýma Pražského), jenž, ač ponořen ve středověku, v mnohém předstihl svoji dobu, je knihou o společenské imaginaci v čase krize víry a nahromaděného společenského přetlaku. Šmahelův Hus je mužem pochybností, mužem hledáním pravých cest. Mužem vzorů a ideálů, zosobněných biblickým životem a ostře uvažujícím Wyclifem. Zároveň je však reformátorem, který nahlíží vše, co čte, kritickým duchem univerzitního mistra. Na rozdíl od mnoha soudobých kritiků církve jeho doby však umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi, s tušením, že není návratu. Soudcem mu však není pouze Bůh, nýbrž i jeho vlastní svědomí, stejně jako pocit zodpovědnosti vůči těm, k nimž mluví a kdo mu naslouchají. Šmahelův Hus tedy není intelektuál, jenž by svévolně manipuloval davem. Je to člověk víry, stejně jako člověk činu, jenž velmi dobře ví, že je někdy třeba zapřít sám sebe, až na hranu sebeobětování.

Obsáhlá a obrazově bohatá monografie mapuje slavnosti, ceremonie a rituály, jež našly uplatnění v prostředí Českého království v období pozdního středověku. Autorský kolektiv předních českých medievistů v ní na základě širokého spektra dochovaných pramenů, písemné i obrazové povahy, kreslí mnohovrstevnatý obraz slavností, ceremonií a festivit, jež došly uplatnění v různých sociálních prostředích 14. a 15. století. Hlavní důraz je přitom v knize kladen na panovnické dvory, v nichž se rituály, jež povětšinou nabývaly sakrální podoby, uplatňovaly v největší míře. Kapitoly z pera Františka Šmahela o královských pohřbech, Václava Žůrka, jenž z nového úhlu pojednává o královských korunovacích, či Martina Nodla, jenž se věnuje opomíjené problematice zásnub a sňatků, ukazují, že v prostředí panovnického dvora rituální jednání nabývalo slavnostní, ceremoniální podoby. Na lucemburském dvoře vznikaly normy a předpisy, jež měly ovlivňovat zvyklosti ceremoniální povahy pro bezprostřední potomky a příští generace. České prameny sice autorům neumožnily odpovědět na všechny otázky, jež nastolilo dynamicky se rozvíjející západoevropské bádání, soustavný důraz na komparaci s prostředím německým, francouzským, anglickým, polským a uherským však v této monografi i vede k závěru, že především díky dvorskému prostředí císaře Karla IV. došlo v českých zemích k rozvinutí pestré škály dvorských slavností a ceremoniálů, jež ve starším období nacházely jen chabý ohlas.

Hranice pravdy stojí na pomezí mezi historií a fikcí. Autor v ní pojednává o dramatickém Husově procesu v Kostnici v letech 1414-1415. Její sepsání bylo podmíněno dobovou společenskou situací, kdy na své hranice pravdy dobrovolně vstoupili studenti Jan Palach a Jan Zajíc, které v dubnu téhož roku následoval jihlavský nástrojař Evžen Plocek. Šmahel svoji primárně historickou studii, založenou na dobových pramenech, jež z Husova zápasu činí příběh plný zvratů, osobního nepřátelství i boje za pravdu, zároveň pojímal jako mentonto pro současníky, jako poučení z minulosti pro přítomnost a budoucnost. Hranice pravdy je psána formou jakési reportáže, v níž Jan Hus vystupuje jako hrdina, jenž nepodlehl tlakům kostnických otců a jenž svoji pravdu hájit na kacířeské hranici. Knihu doprovázejí Husovy listy z Kostnice v úpravě Bohumil Ryby (1900-1980).

Protimluvy v titulu nemají jen upoutat pozornost příštích čtenářů. Větší část knihy spojuje poznání, že mnohé ve středověku bylo jinak, než by se na první pohled zdálo. Poselství středověkého obrazu se skládalo z více vrstev, z nichž některé měly přednost před estetickým zážitkem. Už středověk například znal komiksové bubliny v podobě tzv. mluvících pásek. Jiné nápisy nebylo možné bez pomoci znalce přečíst. K čemu tedy byly? Rozšíření knihtisku způsobilo postupný přechod z magického světa zvuku do neutrálního světa zrakového vjemu. Jak tento proces poznamenal vnímání výtvarných děl? Spolu s kladením dalších otázek kniha v druhé části pojednává o inscenovaných devocích v Českém Krumlově a o divých lidech lucemburské éry. Třetí část přináší drobné etudy, tak trochu badatelské prskavky, které ozvláštňují historikovo bytí.

František Šmahel se začal systematicky věnovat dějinám Tábora na konci 70. let 20. století. Jeho původně zamýšlená revize dosavadních poznatků vyústila ve zcela nový, systematický průzkum dějin husitského Tábora, jehož cílem bylo postihnout veškeré aspekty života vzorového města založeného v roce 1420. Výsledkem autorova bádání byl vznik více než desítky studií, jež zásadním způsobem ozřejmily nejen počátky táborské republiky, ale i dějiny husitské revoluce. Souborné vydání těchto textů však neobohacuje pouze naše poznání geneze české reformace, husitské revoluce a táborských dějin, ale zároveň je i průhledem do autorovy badatelské dílny, pro niž je příznačná precizní znalost pramenů, jejich originální interpretace, stejně jako úcta k bádání mnoha generací starších historiků, bez jejichž přispění by nebylo možné soudobé historické poznání.

Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd či různých přístupů k poznání Boha. Koná a chová se přímočaře. Poznaná víra má platit pro každého, pro posledního vojáka stejně jako pro vojevůdce. Žižka je přitom především voják, jenž vyžaduje poslušnost a disciplínu. Veškeré úchylky od pravé víry tvrdě trestá. Zároveň však zůstává šlechticem, jenž ctí uspořádání světa, daného od Boha, do společenských stavů a řádů. V politické rovině však Žižka nebyl takovým radikálem jako ve věcech víry. Velmi dobře věděl, že musí činit kompromisy a přizpůsobovat se odlišným názorům spřízněných stran. Možná toužil po sjednocení země, po řádu, jenž by odpovídal jeho představám, zároveň si ale uvědomoval faktickou nedosažitelnost této mety. V tom se patrně lišil od Jana Husa, s nímž ho naopak spojovala omezená tolerance k názorům druhých.

Knihu tvoří 28 studií, v nichž autor z různých úhlů pohledu přibližuje dějinnou roli českých zemí v kontextu pozdně středověké střední Evropy. Nejprve z nadhledu, pouze však s různou mírou pravděpodobnosti, usiluje postihnout základní vývojové tendence od nástupu Lucemburků až do roku 1526, kdy se země České koruny na dlouhá staletí staly součástí habsburské říše. Z tohoto odstupu lze také panoramaticky skicovat duchovní život, kulturu a umění za vlády Lucemburků anebo korunovační rituály, festivity a pohřební ceremonie. Naproti tomu politické myšlení, národní ideu či postup vnitřní christianizace je vhodnější zkoumat ze soudobých pramenů a se zřetelem k bližším i vzdálenějším evropským paralelám. Totéž platí pro reformní inspirace raného husitství na straně jedné a nezdolné přežívání pověrečných praktik na straně druhé. Knihu uzavírají drobné dějepisné reflexe včetně otázek kladených naruby, zdánlivě navzdory zdravému rozumu.

Knihu tvoří 28 studií, v nichž autor z různých úhlů pohledu přibližuje dějinnou roli českých zemí v kontextu pozdně středověké střední Evropy. Nejprve z nadhledu, pouze však s různou mírou pravděpodobnosti, usiluje postihnout základní vývojové tendence od nástupu Lucemburků až do roku 1526, kdy se země České koruny na dlouhá staletí staly součástí habsburské říše. Z tohoto odstupu lze také panoramaticky skicovat duchovní život, kulturu a umění za vlády Lucemburků anebo korunovační rituály, festivity a pohřební ceremonie. Naproti tomu politické myšlení, národní ideu či postup vnitřní christianizace je vhodnější zkoumat ze soudobých pramenů a se zřetelem k bližším i vzdálenějším evropským paralelám. Totéž platí pro reformní inspirace raného husitství na straně jedné a nezdolné přežívání pověrečných praktik na straně druhé. Knihu uzavírají drobné dějepisné reflexe včetně otázek kladených „naruby“, zdánlivě navzdory „zdravému rozumu“.

Nejstarší dějiny Univerzity Karlovy tvoří významnou součást středověkého vysokého školství a svým evropským dosahem jsou stále středem badatelského zájmu domácích i zahraničních historiků. Už samo založení pražského vysokého studia císařem Karlem IV. v roce 1348 vyvolává řadu otázek. Bylo skutečně prvním na sever od Alp a na východ od Rýna, nepatří snad prvenství Erfurtu? K stále diskutovaným tématům náleží i nejstarší pečeť univerzitní obce. Nepatřila původně jen právníkům, kteří v letech 1372 tvořili samostatnou univerzitu v rámci pražského vysokého studia? Na tyto i další otázky a záhady dávají odpověď studie profesora Františka Šmahela, který se dějinám pražské univerzity věnuje téměř šedesát let. Soubor jeho 23 studií a rozprav v časovém rozpětí let 1348 až 1620 osvětluje výuku na artistické a lékařské fakultě, líčí události spojené s Dekretem kutnohorským a mimo jiné hledá první stopy humanismu na univerzitní půdě. Středem jeho pozornosti však vždy byli a jsou pražští studenti a jejich profesoři.

Samosprávní předpisy statutární povahy byly pro středověké univerzity základními pravidly vnitřní organizace a v případě fakult i závaznými směrnicemi pro výuku, zkoušky a udílení akademických titulů. První rámcová statuta vysokému učení Karlovu vydal jeho kancléř v osobě pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic roku 1360. Krátce poté si nejen univerzita, ale i její čtyři fakulty a přidružené koleje postupně schvalovaly a upravovaly vlastní statuta, z nichž některá si ve svých podstatných částech udržela platnost až do počátku 17. století. Z původního početného souboru pražských univerzitních statut se dochovala jen část, i ta je však prvořadým pramenem pro dějiny pražského vysokého učení a jeho výuky. Neméně to platí i pro Akta rektorů, jež byla se statuty zapisována do průběžně vedené úřední knihy. Souborné vydání těchto pramenů z let 1360–1614 zahajuje novou ediční řadu širšího chronologického i tematického zaměření, která bude postupně zacelovat bílá místa a mezery v dokumentaci dějin Univerzity Karlovy.

František Šmahel se začal systematicky věnovat dějinám Tábora na konci 70. let 20. století. Jeho původně zamýšlená revize dosavadních poznatků vyústila ve zcela nový, systematický průzkum dějin husitského Tábora, jehož cílem bylo postihnout veškeré aspekty života vzorového města založeného v roce 1420. Výsledkem autorova bádání byl vznik více než desítky studií, jež zásadním způsobem ozřejmily nejen počátky táborské republiky, ale i dějiny husitské revoluce. Souborné vydání těchto textů však neobohacuje pouze naše poznání geneze české reformace, husitské revoluce a táborských dějin, ale zároveň je i průhledem do autorovy badatelské dílny, pro niž je příznačná precizní znalost pramenů, jejich originální interpretace, stejně jako úcta k bádání mnoha generací starších historiků, bez jejichž přispění by nebylo možné soudobé historické poznání.

Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd či různých přístupů k poznání Boha. Koná a chová se přímočaře. Poznaná víra má platit pro každého, pro posledního vojáka stejně jako pro vojevůdce. Žižka je přitom především voják, jenž vyžaduje poslušnost a disciplínu. Veškeré úchylky od pravé víry tvrdě trestá. Zároveň však zůstává šlechticem, jenž ctí uspořádání světa, daného od Boha, do společenských stavů a řádů. V politické rovině však Žižka nebyl takovým radikálem jako ve věcech víry. Velmi dobře věděl, že musí činit kompromisy a přizpůsobovat se odlišným názorům spřízněných stran. Možná toužil po sjednocení země, po řádu, jenž by odpovídal jeho představám, zároveň si ale uvědomoval faktickou nedosažitelnost této mety. V tom se patrně lišil od Jana Husa, s nímž ho naopak spojovala omezená tolerance k názorům druhých.

První rozsáhlá vědecká biografie jednoho z nejvýznamnějších reprezentantů českého univerzitního národa prvních dvou desetiletí 15. století, filozofa, jenž za své názory a postoje skončil na kostnické hranici a jenž se stal společně s Janem Husem symbolem české reformace a husitské revoluce.

Kniha objasňuje kořeny českého reformního hnutí a jeho vývoj počínaje novými duchovními proudy v době panování císaře Karla IV. přes kazatelské působení i kostnické mučednictví Jana Husa až po společenské otřesy na konci vlády Václava IV.