Milada Součková

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.

Nedávno objevený rukopis představuje žánr, který se v kontextu díla Milady Součkové jeví jako základní.

Druhý svazek básní Milady Součkové navazuje na svazek Případ poezie a shrnuje básně posledního období autorčiny tvorby až do posledních dnů roku 1983. Zahrnuje nejen již vydané oddíly Sešitů, ale i oddíly další, jež autorka teprve k vydání připravovala ne

Šestý svazek Díla Milady Součkové patří k nejproslulejším a také čtenářsky nejpřitažlivějším prózám jedné z největších českých spisovatelek 20. století. Vypráví s jemnou ironií příběh zpěvačky Giulie, jež se s úpornou sebestylizací snaží domoci úspěchu a slávy. Z kompozičního a formálního pohledu se jedná o vrchol autorčiny tvorby: volnost asociací, časové přesmyky, modelová stavba řady kapitol (parafráze romantické opery, filmu, módního společenského románu), i neustálé zásahy vypravěče do textu – to vše proměňuje celé dílo ve svéráznou parodii na pokleslý žánr románu hvězdy . Současně ovšem odkrývá i modelové typy vyprázdněné skutečnosti, kterou vypravěč-autor bezprostředně zažívá.

Šestý svazek Díla Milady Součkové patří k nejproslulejším a také čtenářsky nejpřitažlivějším prózám jedné z největších českých spisovatelek 20. století. Vypráví s jemnou ironií příběh zpěvačky Giulie, jež se s úpornou sebestylizací snaží domoci úspěchu a slávy. Z kompozičního a formálního pohledu se jedná o vrchol autorčiny tvorby: volnost asociací, časové přesmyky, modelová stavba řady kapitol (parafráze romantické opery, filmu, módního společenského románu), i neustálé zásahy vypravěče do textu – to vše proměňuje celé dílo ve svéráznou parodii na pokleslý žánr románu hvězdy . Současně ovšem odkrývá i modelové typy vyprázdněné skutečnosti, kterou vypravěč-autor bezprostředně zažívá.

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.

První část básnického díla Milady Součkové zahrnuje jednak sbírku Žlutý soumrak, oceněnou v roce 1942 v literární souteži Melantrichu, jednak dnes takřka nedostupné sbírky Gradus ad Parnassum (1957), Pastorální suita (1962), Alla Romana (1966) a Případ poezie (1971), vydané v emigraci a reflektující linii romantismu v tradici novodobé české poezie.

Sedm textů z rukopisné pozůstalosti autorky představuje divadelní hry, literární scénáře a dramata i fragmenty projektů, které vznikaly jak ve čtyřicátých letech, tak později – v letech padesátých, v exilu. Jejich společným tématem je vztah malých a velkých dějin, individuálního prožitku okamžiku a historického obrazu či mýtu. Vychází jako XII. svazek edice.