Jan Stavinoha

Román Odchod bez udání určení kombinuje prvky sci-fi s filozofickými úvahami na toto téma. Hlavní postava Emil Gorecki se snaží najít smysl života, a jako odpojená myšlenková podstata pak pokračuje v alternativním i virtuálním prostoru onoho světa. Román se dotýká témat, jako je víra, izolace a kritika moderní společnosti, která je plná materiálních hodnot a povrchních interakcí. Odpojená myšlenková podstata se cítí zklamaná nejen z Boha, ale i z lidí, kteří podle ní komplikují životy druhých pro vlastní prospěch v chaotickém světě. Dialog mezi postavami, zejména mezi odpojenou Emilovou myšlenkovou podstatou a světle modrou duší, naznačuje, že i na onom světě existují různé vztahy a interakce, které mohou být jak podpůrné, tak zpochybňující. Román vyvolává otázky o víře, existenci a lidské povaze s celou jejich komplexností a mohl by inspirovat k dalšímu zamyšlení nad těmito tématy.

Kniha Smutná nevyhnutelnost chodu věcí staví do hlavní role historickou osobnost známou snad úplně každému a jejími ústy nabízí absurdně tragikomický pohled na dvacáté století, které s dvěma světovými válkami, miliony ztracených životů, devastací nádherných měst a mnohým utrpením bylo dosud asi jedno z těch nejhorších. Století krajních extrémů s neočekávaně rychlým vývojem techniky, industrializace, komunikace, rychlostí dopravních prostředků, kulek a bomb, které stále nacházejí své využití. Pokud se v budoucnu stále bude rodit onen druh posedlých mocnářů, stalinů a hitlerů, kteří bez váhání rozpoutávají sadistické orgie na ukájení svých politicko-utopistických chtíčů, smutná nevyhnutelnost chodu věcí se bude bohužel stále opakovat.

Píše se rok 1994 a spisovatel Vladimír, původem z Československa, žije se svou ženou Ester, synem Hugem a bíglem Charliem v Amsterdamu. V jeho těle už od narození přebývá i někdo jiný – parazit, který se rozhodne zachytit celý rok v životě „své“ rodiny den po dni prostřednictvím deníkových záznamů. Postřehy z lidského života střídá diplomatické urovnávání sporů mezi znesvářenými myšlenkami či ryze praktické obavy o životosprávu parazitova hostitele.

Jeden rok v životě člověka pohledem svérázného lidského parazita Píše se rok 1994 a spisovatel Vladimír, původem z Československa, žije se svou ženou Ester, synem Hugem a bíglem Charliem v Amsterdamu. V jeho těle už od narození přebývá i někdo jiný – parazit, který se rozhodne zachytit celý rok v životě „své“ rodiny den po dni prostřednictvím deníkových záznamů. Postřehy z lidského života střídá diplomatické urovnávání sporů mezi znesvářenými myšlenkami či ryze praktické obavy o životosprávu parazitova hostitele.  

Román Jana Stavinohy vypráví příběh Tomáše Severína, pohledem malého kluka můžeme nahlédnout do běžného života v dobách českého stalinismu. Tomášův příběh začíná v Praze v roce 1949 a končí odstraněním slavného pomníku generalissima Stalina na Letné...

Povídky v Pražském dixielandu nezapřou autorův český původ, přestože již dlouhá léta žije v Nizozemsku. S hrabalovskou nostalgií či haškovským humorem, ale přesto po svém líčí drobné pražské postavičky šedesátých let. Komunistický režim jim všem komplikuje život, ale oni se vyrovnávají se všemi útrapami důvtipně a s nadhledem. Často je můžeme charakterizovat řekněme jako šibaly, ať už se jedná o školáka, studenta, muzikanta, důchodce, redaktora, recepčního, nebo nezaměstnaného. Sbírka se skládá z dvanácti povídek, z nichž každá se odehrává v Praze a zastupuje jeden měsíc v roce. Kompoziční inspirací bylo pro autora Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Postavy hudebníků, často jako osob nerespektujících systém nebo stojících mimo něj, se pak objevují nejen v titulní povídce.