Zdeněk Štípl

Bhágavatapurána (pravděpodobně 10. stol. n. l.) patří k nejvýznamnějším dílům sanskrtské literatury a tvoří jeden z nosných pilířů indických náboženských tradic. Rozsáhlý kolektivně-anonymní spis je nejznámějším a současně i nejvlivnějším plodem mimořádně produktivního žánru nábožensko-vyprávěcí literatury, souhrnně nazývaného purány. X. kniha tohoto díla líčí klasický životopis boha Kršny, který sestoupil na Zem, zrodil se jako člověk, vyrůstal mezi pastýři v kraji zvaném Bradžsko a v dospělosti se stal věrným ochráncem nejen svého klanu, ale všech dobrých a spravedlivých lidí. Poutavou vyprávěcí linku doplňují závažné filozofické pasáže, týkající se představ o podstatě boha, člověka a jejich vzájemného vztahu. Text rovněž vykazuje značné literární kvality, které oceňovaly nejen celé generace indických umělců a myslitelů, ale také běžných posluchačů a čtenářů Kršnova životního příběhu. Český překlad tohoto kanonického díla je vůbec první ucelenou ukázkou puránového žánru pořízenou přímo ze sanskrtského originálu.

Mistrná novela mladého autora zachycuje očima dívky masakr na muslimských ženách a dětech, k němuž došlo v nedávné době v Indii. Psychologicky propracovaný portrét vypravěčky, citlivé zachycení prostředí, vazeb mezi lidmi i hrůzy vlastního masakru představují autora jako vynikajícího vypravěče a velkou naději současné české prózy. Autor též knihu doplnil doslovem, v němž popisované události zasazuje do širšího společensko-politického kontextu.

Dévímáhátmja je vůbec prvním dochovaným dílem sanskrtské literatury, které se soustavně zabývá postavou bohyně. Třebaže se nad přesnou datací tohoto nepříliš rozsáhlého anonymního spisu vznáší řada otazníků, od okamžiku jeho vzniku se jedná o konstitutivní kanonický text nového náboženského proudu, tzv. šaktismu, který Indii ve druhé polovině prvního tisíciletí zaplavil a jako mocný živel v ní dodnes zůstává přítomen. Podle nábožensko-filozofického přesvědčení šaktismu je bůh jakožto nejzazší realita ztotožněn se ženou, jež stojí nad vesmírem, současně je v něm však vždy nerozlučně přítomna. Dévímáhátmja se rovněž stala textem liturgickým, protože její verše jsou již po staletí dennodenně recitovány v nesčetných chrámech i domácnostech během rituálů k poctě bohyně. Vyprávěcí jádro spisu tvoří tři slavné mýty líčící vítězství bohyně nad silami zla, které se v indické kultuře dočkaly mnoha uměleckých ztvárnění i variací. Hymny, jež bohyni oslavují, jsou pak pěknou ukázkou tohoto v sanskrtské literatuře tolik oblíbeného žánru. Český překlad doprovází odborný úvod zasazující kult bohyně do historického kontextu vývoje indických náboženských představ, interpretace celého spisu i jeho dílčích pasáží a také množství vysvětlujících poznámek.