Stanislav Struhar

V knize Váha ticha představuje Stanislav Struhar intimní a současně dramatický román, který je nejen zamyšlením nad vztahy mezi rodiči a dětmi, ale i empatickým pohledem na osudy lidí v dnešní společnosti. Svébytně lyrickým ztvárněním a nadčasovým námětem vytváří jedinečný a mimořádně působivý portrét současného Lisabonu a Toulonu. Tento impozantní Román, jenž upoutal pozornost i za hranicemi Rakouska, je zde předložen českým čtenářům ve výtečném překladu Markéty Klikové, která za překlady jeho děl byla dvakrát oceněna Překladatelskou prémií udílenou rakouským Spolkovým ministerstvem pro bydlení, umění, kulturu, média a sport. Když Oliver přijíždí do Lisabonu navštívit svou babičku, je už dospělý muž. Ovšem jako by to bylo snad včera, kdy tu v dětství trávil dny. Vzpomíná na svého dědečka, který kdysi v Lisabonu znovu našel štěstí. S dědečkem, kterého vídeňská rodina zavrhla, Olivera spojuje nejen původ, ale také láska k literatuře, a i jemu se město otevírá se všemi svými barvami a jazyky, i on se v Lisabonu cítí jako doma. Jednoho dne potká mladou ženu, které kdysi ublížil, a jeho život nabere nečekaný zvrat.

Knihou Čistota ticha přináší Stanislav Struhar další sbírku křehkých a průzračných próz, kterými zaujal i čtenáře za hranicemi Rakouska. Tichou poezií a svému stylu vlastní estetikou vypráví o osudech nejen Rakušanů a Čechů v současné Vídni a uchopuje tak téma více než aktuální. Stíny ticha Když Jakub dorazí na babiččin pohřeb, je už dospělý. Sám ve Vídni potkává Vídeňanku, se kterou se kdysi znal, a tentokrát s ní poprvé mluví německy. Jejich matky se znepřátelily, ovšem on se s dívkou setkává znovu, nečekaně však obdrží telefonát. Lehkost ticha Emmerich je nejlepší zahradník na Ústředním hřbitově, už odmala miluje květiny, ovšem trpí pocitem osamělosti. Jednoho dne stane u nemocničního lůžka kamarádky z dětství, která se kdysi přikláněla k radikálním názorům. Všechny milované stíny Herwig se vrací domů poté, co se jeho máma rozešla s přítelem. Vídeňské parky neztratily své kouzlo a literatura i hudba jeho mládí ho provází na každém kroku. Konečně se jeho máma zase usmívá, ovšem z hlasu jí zaznívá starost, kterou občas cítil v době, kdy umřel táta. Nebe ciziny Jen co se Viktor nastěhuje do vídeňského bytu svého bratra, potkává jeho nevlídnou sousedku. Jeho krajané ho před ní varují, ovšem netrvá dlouho a Viktor se s ní setkává znovu.

Po svém díle Váha světla, vysoce ceněném literární kritikou i čtenáři, představuje Stanislav Struhar v knize Váha stínu další subtilně komponovaný román plný impresionistických nuancí a autentických dialogů, jenž nepostrádá napětí ani podmanivé drama. Kniha, která získala nemalou pozornost nejen v Rakousku, je nyní předložena českým čtenářům v suverénním, citlivém a kompaktním překladu Markéty Klikové, která za překlad jeho knihy Barvy budoucnosti obdržela Překladatelskou prémii udílenou rakouským Spolkovým ministerstvem umění, kultury, veřejné služby a sportu. Když Elias přijede do Lisabonu převzít byt po zesnulých prarodičích, otevře se mu před očima minulost, o níž matka nikdy nemluvila. Na fotografiích poprvé spatřuje své prarodiče, ovšem zanedlouho se o jejich životě, obestřeném temným stínem, dozvídá víc. Cítí, že ho jejich domov přijímá, a krása Lisabonu ho uchvacuje, přesto si neumí představit žít v cizí zemi. Dny před návratem do Vídně ho provází literatura a písně fado mladé knihkupkyně. Stanislav Struhar (1964) je jedním z výrazných rakouských spisovatelů. Narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku poezií, v České republice vyšly jeho rané romány a po nich následovaly české překlady již německy psaných děl. Náleží k nejvýznamnějším německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho obsáhlá literární tvorba získala řadu uznání. Žije s rodinou ve Vídni.

Knihou Barvy současnosti navazuje Stanislav Struhar nejen na povídky Barvy minulosti, ale zároveň i na dílo Barvy budoucnosti, jež bylo oceněno Knižní prémií města Vídně a přináší další prózy plné poetické empatie a intelektuální vášně. Intimně a s filigránskou přesností vypráví tři působivé příběhy o osudech lidí v dnešní Marseille a Vídni a představuje i svou prvotinu Všechny milované barvy, na které pracoval před třiceti lety ve Vídni ještě v češtině. V této podmanivé povídce, vyprávějící o přátelství mezi mladými umělci, už tehdy naznačil svébytný styl, který později rozvinul ve své německy psané tvorbě. Důvěrně známé barvy ciziny: Když Florian dorazí do Marseille strávit poslední letní dny v domě své tety, tanou mu na mysl vzpomínky na dětství. Pobyt ve městě ho vtáhne do minulosti, která skrývá i zármutek, když potká kamarádku z dětských let. Vtom obdrží zprávu z Vídně. Lehkost barev: Adam už dlouho trpí tím, že nedosahuje stejných úspěchů jako jeho bratři, a když přijde o práci, opustí Prahu a přesídlí do Vídně. Najde si práci v obchodním domě, jenže začít znovu se mu nedaří. Jednoho dne se seznámí s Vídeňankou, která bydlí se svým dědou poblíž Vídeňského lesa. Všechny milované barvy: Bastian sice se svou výstavou fotografií v Bruselu uspěl, přesto je rád, že už je zase ve Vídni. Když navštíví galerii svých přátel, překvapí ho poetické fotografie mladého umělce.

Stejně jako v knize Barvy minulosti předkládá Stanislav Struhar i v dalším, kompozičně i esteticky vyzrálém díle Barvy budoucnosti tři výtečné prozaické práce plné překvapujících zvratů a souvislostí, strhující melancholie a intelektuální individuality; nezaměnitelným stylem, v němž se ztrácí hranice mezi prózou a poezií, zachycuje působivý portrét současné Vídně.

Kniha Cizinci, kterou Stanislav Struhar navazuje na svou úspěšnou, ze strany čtenářů i kritiky přívětivě přijatou knihu Cizinky, přináší dvě další znamenitě psané prózy, vyprávějící s poetickou lehkostí a intelektuální precizností o lásce i ztrátě nejen v Rakousku a Německu, ale i v současné České republice.

Kniha Cizinci, kterou Stanislav Struhar navazuje na svou úspěšnou, ze strany čtenářů i kritiky přívětivě přijatou knihu Cizinky, přináší dvě další znamenitě psané prózy, vyprávějící s poetickou lehkostí a intelektuální precizností o lásce i ztrátě nejen v Rakousku a Německu, ale i v současné České republice.

Román Dar naděje, stylisticky i jazykově mistrně zvládnutý v prostředí měst Vídně a Zlína, vypráví s mimořádnou empatií a intelektuální hloubkou subtilní příběh o vztahu Rakušana a mladší ženy českého původu, toužících po štěstí ve složité realitě dnešní Evropy.

Román Opuštění, brilantně psaný v podmanivém prostředí západní Ligurie, vypráví intimně lyrickým a dokonale úsporným stylem poutavý příběh mladého Rakušana, který se vypravil do Itálie hledat svého otce.

Stanislav Struhar (1964) je jedním z moderních rakouských vypravěčů současnosti. Narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla a Důvěrně známé hvězdy domova. Patří k nepřehlédnutelným německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho literární tvorba je podporována stipendii a získala řadu uznání. Kniha Barvy minulosti představuje tři jemně komponované povídky, zachycující křehkost lidských osudů na pozadí působivé krásy severní Itálie, jižní Francie a Vídně. Práci na povídkách podpořilo tvůrčími spisovatelskými stipendii rakouské Spolkové ministerstvo pro výuku, umění a kulturu.

Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. V románech a povídkách se mimo jiné zabývá životem cizinců v nové společnosti a zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících spisovatelů českého původu. Ve svém novém románu, lyricky laděném v malebném prostředí Itálie, Monaka a Francie, vypráví podmanivý příběh mladé ženy z jedné ligurské horské vesnice, kterou zastihne podobný osud jako kdysi její matku, pocházející z Rakouska.

Astrid Krausseovou, redaktorku vyhlášeného vídeňského literárního nakladatelství, obtěžují na ulici dva muži. Na pomoc jí přispěchá David Kostka, bývalý knihkupec z malého knihkupectví, kde patřila k pravidelným zákaznicím. Davidovi se podaří strávit s redaktorkou večer. Astrid zná Davida jako milovníka literatury, ale o jeho vášni, psaní, dosud neví. Mezi Davidem a Astrid postupně vzniká milostný vztah. Astrid se zajímá o český jazyk a českou kuchyni, brzy otěhotní. – Román napsaný procítěně poetickým jazykem odráží autorovo hledání a vytváření nového domova. S nejkrajnějším lakonismem a velkou naléhavostí, které vyznačují již jeho ranou českou prózu, autor vypráví nejen humorný, ale i melancholický příběh jedné lásky, které na pozadí integrující se Evropy hrozí ztroskotání.

Knihou Stará zahrada představuje Stanislav Struhar své doposud nejosobnější dílo. První část této subtilní básnické trilogie, nazvaná Kousek smrti, vznikala již začátkem osmdesátých let, kdy autor prvními literárními texty zachytil momenty svého dětství a dospívání v rodném Zlíně. Hlas vnitřní rozervanosti a tísně však neutichá ani v části druhé, pojmenované Kousek života, v níž už i v němčině vypráví nejen o složitosti emigrace, ale i o čekání na syna, jehož vycestování zadržovaly československé úřady. Závěrečná část trilogie s názvem Kousek Vídně, plná sugestivních a pro jeho tvorbu charakteristických kompozic, zrcadlí jeho vztah k novému domovu, který se již na svém prahu ukázal ze dvou různých stran.

Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. V románech se zabývá integrací cizinců do nové společnosti, ztrátou domova či mateřštiny, a zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících Čechů. Jeho nejnovější román Váha světla, odehrávájící se před poutavou kulisou Říma a Ligurie, vypráví subtilně poetickým jazykem příběh mladého Rakušana, který se po dvou prožitých tragédiích znovu rozhoduje začít v cizině nový život.

Vídeň roku 1974. Šestiletý Joachim je svědkem tragické smrti svého o dva roky staršího bratra Richarda (kterého, jak se později ukáže zavraždila vlastní matka). Tento traumatický zážitek se do jeho paměti ukládá s celou řadou detailů a váže jej na bratra ještě silněji. Po uvěznění matky je drobný, uzavřený Joachim svěřen do péče prarodičů, žijících v mondénně zařízené vile se zpustlou zahradou vedle zámeckého parku Schönbrunnu. Společně se svou sedmnáctiletou tetou Nathalií obývá první poschodí, jehož staromódní pokoje a temné chodby ovšem nepovažuje za svůj domov. Kontakt s matkou je Joachimovi již od prvních dnů znemožňován, v této době se Nathalie poprvé ptá na existenci otce. Tak jako dříve mu prarodiče zůstávají emocionálně nedostupní, uzavření ve světě, který nemůže pochopit: zatímco ochrnutá babička tráví dny v dolních prostorách domu při temných tónech Wagnera a Brahmse, děda se projevuje jako nadšenec do umění, zdobící stěny rodinné vily kopiemi melancholických či temných obrazů slavných malířů. Již od samého počátku se Joachim upíná na studující tetu Nathalii, která se mu stává nejen společnicí při hrách, ale i náhražkou za nedostupnou matku. Když po několika měsících Joachimova matka v psychiatrické nemocnici umírá, začínají se v domě odhalovat první stopy zamlčené minulosti.

Knihkupec, básník a prozaik Stanislav Struhar se narodil v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem. Stanislav Struhar se již od mladých let věnoval básnické tvorbě. Debutoval v Rakousku česko-německou sbírkou básní Der alte Garten/Stará zahrada, která zaznamenala zásadní momenty autorova dětství a pozdější emigrace. V dalších letech publikoval především prozaické knihy. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštená zahrada, po nich následoval český překlad již německy psaného románu Hledání štestí. V románech autor hledá domov a řeší otázku integrace cizince do nové společnosti. Zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících Čechu. Jeho nejnovější kniha Cizinky přináší dvě novely, které spojuje autorovo oblíbené téma pobytu v cizí zemi.