Tereza Šustková

Po debutu Skrýše (2018), který vzbudil zaslouženou pozornost, přichází básnířka s dalším, ještě vyzrálejším a koncentrovanějším souborem. Tak jako ve své první sbírce, i zde autorka na nerozlehlých půdorysech buduje intimní, avšak intenzitou nasycené prostory, v nichž pak pečlivě ohledává svůj vztah k Bohu, ke svým milovaným, k přírodě a vůbec k celému bytí, které tentokrát vnímá skrze obrazy vln dynamičtěji, jako závrať i uklidnění. I na zdánlivě klidné hladině všednodennosti, kterou žijeme, dokáže působivě zachytit jemné existenciální chvění. Jinak řečeno, dokáže se na známé podívat novým, jitřním zrakem a o nalezené tíze svědčit v silných, zasahujících verších.

„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od okolního světa. Nové básně se tak zcela přirozeně dotýkají (nejen) ženské existence, nejsou však akcentovány vysloveně angažovaně. Perspektiva je všelidská; takto jdeme na svět, toto je náš úděl a naše podstata a nic na tom nezmění vytěsňování či naopak banalizace. Křehký motiv skrytosti a oddělenosti prostupuje celé její dílo. Co vše je zasuto „za“ či „pod“ pomyslnou plachtou? Dá se najít kotva skrze tíhu? I všechno to odmítnuté, ponížené, nepřitažlivé, malé, pokřivené, zastrčené do kouta může být sečteno a oslaveno v poezii ticha a cudnosti. V poezii naděje a ryzího prožívání.