Radmila Slabáková

Devatenácté století můžeme nazvat nejen stoletím rodiny, ale též stoletím, kdy v habsburské monarchii vyvrcholila snaha měšťanstva o získání tradičních pozic šlechty. Šlechta ze svých pozic ustupovala nerada: bránila se a rozvíjela strategie a taktiky, které jí pomáhaly v tomto boji odolávat. Rodina Mensdorffů-Pouilly, původem starobylá šlechta z Lotrinska, však paralelně zápasí ještě o něco jiného, o přijetí své rodiny do aristokratické společnosti monarchie, o získání předních vojenských a politických pozic a o společenské uznání. Ve svém boji je více než úspěšná, a to díky matrimoniálním strategiím, rodinné soudržnosti i díky hodnotám předávaným v rodině z generace na generaci. Mensdorffové-Pouilly, jejichž osudy sledujeme na pozadí společenského a politického vývoje století, nám tak na příkladu tři generací dokazují, že právě rodinné strategie jsou oním trumfem, který má šlechta v ruce ve svém střetávání se s měšťanstvem.

V centru pozornosti autorky stojí témata: šlechta – paměť – mýtus. která analyzuje zejména na základě rozhovorů se samotnými příslušníky šlechty a s využitím teoretických nástrojů tzv. paměťových studií. Názory na šlechtu se u nás mnohdy propastně liší. První republika zrušila šlechtictví a tím ji zbavila i značné části jejího ekonomického a sociálního kapitálu. O likvidaci této „reakční“ společenské třídy pak s úspěchem usiloval komunistický režim. Šlechta se přesto nestala zapomenutým fenoménem. Rok 1989 a následné restituční zákony umožnily její návrat. Ať už na šlechtu pohlížíme jakkoli, nemůžeme se oprostit od naší paměti. A od ní už je jen krůček k mýtům, jimiž jsou naše soudy ovlivňovány a které působí i na vlastní vzpomínání šlechticů. Právě tato ústřední témata (šlechta – paměť – mýtus) stojí v centru pozornosti autorky, která je analyzuje zejména na základě rozhovorů se samotnými příslušníky šlechty a s využitím teoretických nástrojů tzv. paměťových studií.