Milan Syruček strana 2 z 2

Co je voda? Čirá bezbarvá kapalina bez zápachu. Vyskytuje se ve 3 skupenstvích: pevném, kapalném a plynném. Je všude kolem nás i v nás. Pokrývá přes 70 % povrchu naší Země. Je základní podmínkou života, probíhají v ní veškeré chemické děje všech živý ch organismů - živočichů i rostlin. Bez vody bychom prostě zemřeli, bez ní nelze žít. Voda je i nejdůležitější surovinou prakticky ve všech průmyslových odvětvích a zemědělství bez ní nemůže vůbec existovat. A má spoustu mimořádných vlastností, které dosud známe jen málo, vědce nevyjímaje. PROČ neteče přímo, ale ve spirále? JAKTOŽE proudí i ve sklenici? KDE vzala paměť a schopnost vnímat emoce? ČÍM TO, že se vymyká mnoha fyzikálním zákonům? Tyto a mnohé další otázky kolem vody se rozhodl prozkou mat a popsat známý publicista dr. Milan Syruček. Vzal to důkladně a vypravil se všude tam, kde se voda vyskytuje a uplatňuje: fyzika, biologie, historie, politika, války, katastrofy, lékařství ... A dospěl až k budoucnosti lidstva, protože vody je do st, a přece je jí málo. Odhaluje a dokazuje, že ač vodu známe, přece ji dosud neznáme.

Staré ruské přísloví říká: "Rusko můžete milovat nebo nenávidět, rozumem ho pochopit nelze." Pro vztah českého národa k ruskému platí tato moudrost dvojnásob. Rusové nás osvobozovali i okupovali, pomáhali nám i rozkazovali. Jak se na ně máme dnes dívat? Máme se ho bát? Obejdeme se bez spolupráce s ním? Na tyto fatálně citlivé otázky hledá odpověď vynikající znalec Ruska dr. Milan Syruček. Procestoval je křížem krážem, zažil v něm mnoho zajímavého, hovořil se spoustou lidí z nejrůznějších profesních a politických vrstev. Největší země světa se mu dostala pod kůži … a on se dostal pod kůži jí. V této knize to přesvědčivě dokazuje. Vydává se v ní spolu se čtenářem na cestu ruskými dějinami, zejména posledního století, a širokou ruskou duší. Odkrývá neznámá či utajovaná fakta o osobnostech, jež stvořily politickou a hospodářskou podobu Ruska. Nejvíce místa věnuje krizi komunistického režimu a boji o demokracii, odstartovanému tzv. perestrojkou. Na úhelnou otázku, kterou zvolil za název své knihy, mu pomáhá odpovědět i jeho přítel expremiér ing. Miloš Zeman.

Milan Syruček prožil ve své žurnalistické profesi bohatý život, naplněný spoustou pozoruhodných zážitků, které nasbíral během svých toulek po světě. Psával o nich do novin, především do "své" Mladé fronty, ale vyprávěl i v rozhlase a televizi. Mnohé z jeho zážitků se však na stránky novin či do éteru nebo na obrazovky nedostaly, byly příliš dramatické nebo pikantní. Novinářská krev je krví dobrodruha, nezapře se, a ne-li teď, tak příště zavibruje a prosadí se. Milan Syruček ve věku, kdy se sám pasuje na bělovlasého staříka, sepsal své zážitky do knihy vzpomínek. Jsou to vzpomínky jiné, než jaké obvykle čítáme. Píše se v nich o zajímavých lidech, o klíčových událostech, o situacích, kdy šlo o život (i autorovi), o politickém zákulisí a lidských osudech. Jsou to vzpomínky člověka, který chtěl být a byl tam, kdekoliv se něco významného dělo - na Sahaře, v Indočíně, v Paříži, v Bílém domě, v královských palácích, ale i v Praze v srpnu 1968. A v Rusku, jež se mu stalo celoživotním údělem, do kterého jezdil přes šedesát let, procestoval je křížem krážem, zažil tam politické bouře, pátral po zmizelých krajanech. Ze všeho, o čem nenapsal či nehovořil, neboť z nejrůznějších důvodů nemohl, se vyzpovídal v této knize způsobem sobě vlastním - ostrým novinářským perem.

Dvacátého šestého ledna 2013 ve druhém kole prezidentských voleb, prvních přímých v novodobé české historii, přesvědčivě zvítězil MILOŠ ZEMAN.Proč právě on?Čím zaujal voliče, že mu dali přednost před jinými kandidáty?Jaký je člověk a politik?Na tyto otázky hledá a nabízí odpověď tato knížka.Vytvořil ji renomovaný novinář a autor dr. Milan Syruček a přizval si k tomu i pětici dalších osobností - Miroslava Grégra, Jana Kavana, Antonína Peltráma, Květoslavu Kořínkovou a Alexandra Orta. Ti všichni se s Milošem Zemanem po léta setkávali v práci i v osobním životě, poznali ho z nejrůznějších projevů a situací a své zkušenosti s ním a zážitky vylíčili ve vzpomínkových medailonech. Jejich vzpomínání je osobní, střízlivé, nepochlebné. Odevzdali mu ve volbách svůj hlas, zde mu ho odevzdávají podruhé. A osvětlují, proč tak činí. Považují Miloše Zemana za člověka, který může naší republice, devastované a decimované dosavadními politickými garniturami a dobrodruhy, pomoci k tolik potřebnému uklidnění poměrů a návratu k tolik vytoužené prosperitě. Docílit, aby se vrátila se na mezinárodní politickou scénu jako seriozní partner, a nastolit vztahy spolupráce, nikoliv konfrontace. A především který chce a může být prezidentem pro deset milionů občanů této země.

"Christian de Castries, velitel obležených francouzských jednotek v Dien Bien Phu, si oblékl čistou košili a kalhoty, nasadil svou červenou lodičku z dob, kdy absolvoval jezdeckou školu, a na ramenou zkontroloval generálské hvězdičky. Nahradil jimi ty plukovnické teprve před třemi týdny. Nárameníky nebyly pravé, vyrobili mu je v opravárenské dílně cizinecké legie. Čtyřhvězdičkový generál Navarré mu sice z Hanoje poslal své vlastní, dokonce i s několika lahvemi toho nejlepšího koňaku. De Castries ale nevěděl, kam dopadl kontejner, který mu na padáku shodili letci. V tuto chvíli to však nebylo důležité. Psal se 7. květen 1954, jeho hodinky ukazovaly 17, 30, a generál jen čekal, kdy do jeho velitelského bunkru vstoupí první Vietminhci..." Z rozhovorů s francouzskými vojáky, kteří boje přežili, bylo zřejmé, jak je taktika protivníka zaskočila. Nikdo z nich nepočítal s tím, že Vietminhci budou schopni vykopat dvě stě kilometrů zákopů a stovky metrů podzemních chodeb, jimiž pak pronikali k jednotlivým pevnostem, dokonce až do středu tábora. Také je šokovalo, že již týdny před generálním útokem, vždy o páté hodině odpolední, protivník vypálil dělostřelecký granát, který přesně zasáhl vybraný cíl, například letoun připravený k odletu. Vojáci to záhadné dělo nazývali "canon jap", a průzkumná letadla i hlídky je marně vyhledávaly. Až po kapitulaci zjistili, jak to bylo ve skutečnosti…

Jaká tajemna se skrývají v desítkách jezer a studánek, ve vrcholcích a hlubokých hvozdech Brd a jejich podhůří? Nejen o nich vypráví tato kniha. Zabývá se především novodobými záhadami brdských lesů. Prvorepublikoví vojáci z nich učinili střelnice, stavěli zde obranný pás Prahy, wehrmacht odtud střežil nebe nad Evropou. Skončili zde svou životní pouť vlasovci i esesáci. Po válce zde byly v bunkrech, kam neměli přístup ani českoslovenští nejvyšší představitelé a generalita naší armády, za mnohatunovými ocelovými vraty a pod několik metrů tlustými stěnami z betonu ukryty prostředky, které mohly celou Evropu změnit v novou Hirošimu. Kde se skrývaly tyto bunkry, co se v nich konkrétně nacházelo, co dělali ti, kteří v nich žili? A proč měl být právě zde umístěn také americký radar? To jsou otázky, na které autor hledal odpovědi na brdských stezkách a ve vojenském pásmu, v dokumentech i výpovědích očitých svědků. Kniha je prvním souhrnným svědectvím o místech a skutečnostech, o nichž jsme ani nevěděli, že je neznáme; výpovědí o minulosti, bez nichž těžko pochopíme současnost.

Již sedmdesát let probíhá pátrání po ztracených nebo ukradených insigniích Karlovy univerzity. Univerzitní žezla, medaile, zakládací listiny a archiválie zmizely na konci druhé světové války. Dosud se ani nepodařilo zjistit, jestli jsou sedm set let staré symboly, neodmyslitelně patřící k imatrikulacím nebo promocím, ještě na světě. Zveme vás na dobrodružnou pouť pátrání po jejich stopách. Pouť, jejímž cílem možná zatím nebude jejich znovunalezení, ale může jím být alespoň výzva, aby se v bádání pokračovalo. Než se však vydáme na složitou cestu, podobnou hledání jehly v kupce sena, seznámíme se blíže s univerzitou a její historií. Bez pochopení toho, jak vznikla a vyvíjela se, kolika úskalími musela projít, jaké tvrdé boje sváděla o svou existenci, by nám unikl nedozírný význam jejích symbolů a důkaz, že Karlova univerzita je skutečně naší, českou univerzitou. Z posudku profesora Zdeňka Beneše: Kniha se zabývá osudy historických dokumentů a zejména insignií Karlovy univerzity v Praze, které zmizely na konci druhé světové války. Tuto historii vřazuje do širších souvislostí jak dějin vzdělanosti a univerzit, tak i politických podmíněností tohoto vývoje. Pozornost pochopitelně soustřeďuje na období okupace republiky a zejména roku 1945 a odvážení univerzitních archiválií z Prahy; zde uvádí řadu nových či dosud obecně neznámých faktů. A protože je psána jako kniha s převážně populárně naučným cílem, je třeba ji právě proto přivítat i jako vítanou informaci obecně kulturního a navíc dnes také aktuálního dosahu. Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Ústav českých dějin Filozofické fakulty a Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy

„Obě země, Ukrajinu a Rusko, znám od roku 1956, mnohokrát jsem tam pobýval, zamiloval jsem si celý kraj od karpatských hor po jakutské. Stejně tak jsem si oblíbil lidi, kteří tam žijí, a jak se říká, v potu tváře dobývají svůj vezdejší chléb. Řeč však není o přátelství, bavíme se o konfliktu, který s tím nemá nic společného. Přerostl rámec jakéhokoliv přátelství, protože je svou podstatou nepřátelský – a nejen vůči lidem obou zemí, ale také vůči ostatnímu světu, a zvláště pak Evropě. Bezprostřední rozbuškou byl kyjevský Majdan, ale jak to tak bývá, kořeny je třeba hledat hluboko v historii. Není to snadné hledání. Historie vůbec, a zvláště historie obou států, je obestřena mnoha mýty. Mýty rusko-ukrajinských vztahů přepisují dějiny. Tím přepisují současnost. A budoucnost? Povede v „tupik“ – slepou uličku, nebo se přece jen najde přijatelné východisko? Pro Ukrajinu, pro Rusko, pro celou Evropu?“

Co je voda? Čirá bezbarvá kapalina bez zápachu. Vyskytuje se ve 3 skupenstvích: pevném, kapalném a plynném. Je všude kolem nás i v nás. Pokrývá přes 70 % povrchu naší Země. Je základní podmínkou života, probíhají v ní veškeré chemické děje všech živý ch organismů - živočichů i rostlin. Bez vody bychom prostě zemřeli, bez ní nelze žít. Voda je i nejdůležitější surovinou prakticky ve všech průmyslových odvětvích a zemědělství bez ní nemůže vůbec existovat. A má spoustu mimořádných vlastností, které dosud známe jen málo, vědce nevyjímaje. PROČ neteče přímo, ale ve spirále? JAKTOŽE proudí i ve sklenici? KDE vzala paměť a schopnost vnímat emoce? ČÍM TO, že se vymyká mnoha fyzikálním zákonům? Tyto a mnohé další otázky kolem vody se rozhodl prozkou mat a popsat známý publicista dr. Milan Syruček. Vzal to důkladně a vypravil se všude tam, kde se voda vyskytuje a uplatňuje: fyzika, biologie, historie, politika, války, katastrofy, lékařství ... A dospěl až k budoucnosti lidstva, protože vody je do st, a přece je jí málo. Odhaluje a dokazuje, že ač vodu známe, přece ji dosud neznáme.

Atomové zbraně se vyvíjí a vyrábí, aby nikdy nebyly použity - takový byl slogan jaderného zbrojení mocností po druhé světové válce. Přitom stačilo málo a nemusela to být pravda. Několikrát jak sovětská, tak americká strana zvažovala možnost prvního jaderného úderu, počínaje už rokem 1949, naposledy v 80. letech minulého století. A v tomto rozmezí byl nejméně dvěstěkrát vyhlášen na jedné i druhé straně jaderný poplach, kdy se v důsledku technického či lidského selhání už začaly odpočítávat minuty před odpálením nosičů jaderných zbraní. A proč k tomu nakonec nedošlo? Nejen zodpovězení této otázky, ale také řada zajímavých informací, technických údajů a dosud nezveřejněných fakt o hrozbě atomové války čeká na čtenáře v nové knize zkušeného a renomovaného autora literatury faktu.

Co se vlastně odehrálo na ostrově Damanskij uprostřed řeky Ussuri? Proč se tento kousek země o rozloze menší než čtvereční kilometr stal předmětem lítých bojů, které hrozily přerůst ve velkou válku dvou jaderných mocností? Je pravdou, že sovětští vojáci použili proti čínským tajnou zbraň, která doslova vypařila – podle některých odhadů – až na 6000 čínských bojovníků i s jejich technikou, děly, minomety a skladišti zbraní? A proč se vůbec sváděly bitvy o tak malý kousek země, když sovětsko-čínské hranice měřily tehdy téměř 6400 kilometrů a Číňané uplatňovali nárok na více než milion čtverečních kilometrů sovětského Dálného Východu? V novém svazku znovuobnovené Edice Magnetka autor nejen rekonstruuje tehdejší události, ale na základě dokumentů odtajněných v souvislosti se 40. výročím tohoto konfliktu podrobně popisuje, o jakou zbraň se jednalo. V té době byla skutečně tajná a poprvé byla použita právě na řece Ussuri. 13. svazek znovuobnovené Edice Magnetka.

O banderovcích se u nás v podstatě ví jen to, že to byli ukrajinští povstalci, kteří se po druhé světové válce pokoušeli probít přes Slovensko, Moravu a jižní Čechy do amerického okupačního pásma v Německu. Dodnes u nás vycházejí knihy a studie popisující „statečné“ příslušníky naší policie a armády snažící se tomu zabránit. Ale odkud se banderovci vzali, zač bojovali a proč současný ukrajinský prezident Viktor Juščenko jmenoval jejich vůdce národními hrdiny? Jak ukrajinský boj za nezávislost souvisel s Československem? O tom všem vypráví kniha Milana Syručka, který se na Ukrajině vydal po stopách třistaletého boje Ukrajinců proti ruské, polské, rakousko-uherské a rumunské nadvládě. Přináší svědectví jak z tajných archivů, tak od lidí, kteří prožili válečné a poválečné roky v partyzánském boji zejména proti bolševické moci. Osmý svazek znovuobnovené Edice Magnetka obsahuje dosud neznámá fakta z tajných archivů a vyprávění očitých svědků o pohnutém boji Ukrajinců za svou státnost a také, jakou roli v tomto úsilí sehrálo Československo. Současné rozporuplné hodnocení úlohy banderovců samotnými Ukrajinci dává autorovi možnost nahlédnout do zákulisí událostí vedoucích k vyhlášení ukrajinské nezávislosti před sedmnácti lety.

Milan Syruček prožil ve své žurnalistické profesi bohatý život, naplněný spoustou pozoruhodných zážitků, které nasbíral během svých toulek po světě. Psával o nich do novin, především do "své" Mladé fronty, ale vyprávěl i v rozhlase a televizi. Mnohé z jeho zážitků se však na stránky novin či do éteru nebo na obrazovky nedostaly, byly příliš dramatické nebo pikantní. Novinářská krev je krví dobrodruha, nezapře se, a ne-li teď, tak příště zavibruje a prosadí se. Milan Syruček ve věku, kdy se sám pasuje na bělovlasého staříka, sepsal své zážitky do knihy vzpomínek. Jsou to vzpomínky jiné, než jaké obvykle čítáme. Píše se v nich o zajímavých lidech, o klíčových událostech, o situacích, kdy šlo o život (i autorovi), o politickém zákulisí a lidských osudech. Jsou to vzpomínky člověka, který chtěl být a byl tam, kdekoliv se něco významného dělo - na Sahaře, v Indočíně, v Paříži, v Bílém domě, v královských palácích, ale i v Praze v srpnu 1968. A v Rusku, jež se mu stalo celoživotním údělem, do kterého jezdil přes šedesát let, procestoval je křížem krážem, zažil tam politické bouře, pátral po zmizelých krajanech. Ze všeho, o čem nenapsal či nehovořil, neboť z nejrůznějších důvodů nemohl, se vyzpovídal v této knize způsobem sobě vlastním - ostrým novinářským perem.

Staré ruské přísloví říká: "Rusko můžete milovat nebo nenávidět, rozumem ho pochopit nelze." Pro vztah českého národa k ruskému platí tato moudrost dvojnásob. Rusové nás osvobozovali i okupovali, pomáhali nám i rozkazovali. Jak se na ně máme dnes dívat? Máme se ho bát? Obejdeme se bez spolupráce s ním? Na tyto fatálně citlivé otázky hledá odpověď vynikající znalec Ruska dr. Milan Syruček. Procestoval je křížem krážem, zažil v něm mnoho zajímavého, hovořil se spoustou lidí z nejrůznějších profesních a politických vrstev. Největší země světa se mu dostala pod kůži … a on se dostal pod kůži jí. V této knize to přesvědčivě dokazuje. Vydává se v ní spolu se čtenářem na cestu ruskými dějinami, zejména posledního století, a širokou ruskou duší. Odkrývá neznámá či utajovaná fakta o osobnostech, jež stvořily politickou a hospodářskou podobu Ruska. Nejvíce místa věnuje krizi komunistického režimu a boji o demokracii, odstartovanému tzv. perestrojkou. Na úhelnou otázku, kterou zvolil za název své knihy, mu pomáhá odpovědět i jeho přítel expremiér ing. Miloš Zeman.

Již sedmdesát let probíhá pátrání po ztracených nebo ukradených insigniích Karlovy univerzity. Univerzitní žezla, medaile, zakládací listiny a archiválie zmizely na konci druhé světové války. Dosud se ani nepodařilo zjistit, jestli jsou sedm set let staré symboly, neodmyslitelně patřící k imatrikulacím nebo promocím, ještě na světě. Zveme vás na dobrodružnou pouť pátrání po jejich stopách. Pouť, jejímž cílem možná zatím nebude jejich znovunalezení, ale může jím být alespoň výzva, aby se v bádání pokračovalo. Než se však vydáme na složitou cestu, podobnou hledání jehly v kupce sena, seznámíme se blíže s univerzitou a její historií. Bez pochopení toho, jak vznikla a vyvíjela se, kolika úskalími musela projít, jaké tvrdé boje sváděla o svou existenci, by nám unikl nedozírný význam jejích symbolů a důkaz, že Karlova univerzita je skutečně naší, českou univerzitou. Z posudku profesora Zdeňka Beneše: Kniha se zabývá osudy historických dokumentů a zejména insignií Karlovy univerzity v Praze, které zmizely na konci druhé světové války. Tuto historii vřazuje do širších souvislostí jak dějin vzdělanosti a univerzit, tak i politických podmíněností tohoto vývoje. Pozornost pochopitelně soustřeďuje na období okupace republiky a zejména roku 1945 a odvážení univerzitních archiválií z Prahy; zde uvádí řadu nových či dosud obecně neznámých faktů. A protože je psána jako kniha s převážně populárně naučným cílem, je třeba ji právě proto přivítat i jako vítanou informaci obecně kulturního a navíc dnes také aktuálního dosahu. Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Ústav českých dějin Filozofické fakulty a Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy