Luboš Taraba strana 2 z 2

Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Masakr, který se odehrál na pláni a pahorcích u italské vesnice Solferino v červnu 1859, byl bitvou, která byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, že bude možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k bitvě u Hradce Králové. Třebaže se může z českého pohledu zdát, že se jednalo o cizí válku, skutečnost je diametrálně jiná, protože "tam u Solferina" zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich utrpení se podílelo na vzniku Červeného kříže, jehož založení pár let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.

Historie tzv. první války za sjednocení Itálie zahrnuje sled dramatických událostí, počínaje nečekanými pouličními boji během „pěti dnů v Milánu“ v březnu 1848, přes tažení císařského vojska pod velením polního maršála Václava Radeckého z Radče, vrcholící červencovou bitvou u Custozy, až po bleskovou pětidenní válku v roce následujícím, kdy byl Radeckého soupeř, sardinský král Karel Albert, definitivně poražen v březnu 1849 u Novary.Podrobné líčení průběhu tažení a rozhodujících bitev doplňují nejen zasvěcené analýzy organizace obou armád, jejich výcviku a způsobu vedení boje, ale také poutavé charakteristiky hlavních aktérů konfliktu. Autor nezapomíná ani na každodenní odvrácenou tvář války, zasahující mnohdy stejnou měrou prosté vojáky i místní obyvatelstvo. Připomíná také, že pod habsburskými prapory tam někde v daleké Itálii nechyběli muži z Čech a Moravy, kteří často zpečetili svou přísahu rakouskému císaři vlastní krví, byť na ně další generace měly právě proto zapomenout.

Tak jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko-papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupilo do dějin jako „bod obratu“. Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři Řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.

„Ještě nikdy na poli lidského konfliktu nedlužilo tolik lidí tak mnoho tak malé hrstce,“ prohlásil po letecké bitvě o Británii Winston Churchill. A přesně totéž platí o hrstce rytířů a dalších příslušníků johanitského řádu, usazených na Maltě, které dnes známe spíše jako „maltézské rytíře“. Spolu s několika stovkami dobrovolníků a žoldnéřů a několika tisíci obyvateli tohoto kamenitého ostrova, ležícího ve Středozemním moři na polovině cesty z Afriky do Itálie či z Blízkého východu do Španělska, zastavili v létě 1565 pokus desátého sultána Osmanské říše Sulejmana I. zahájit boj o „zlaté jablko“, o Věčné město. Rytíři nebojovali jen o vlastní existenci, ale i o budoucnost Evropy, aby se kostely neproměnily v mešity a ti křesťané, kteří přežijí a nevzdají se svého vyznání, se nestali dalšími otroky „náměstka božího posla“, za nějž se sultánové považovali.

Historie tzv. první války za sjednocení Itálie v letech 1848 – 1849 shrnuje hlavní události této války od „pěti dnů v Milánu“, přes rozhodující bitvu u Custozy v červenci 1848 po Radeckého bleskovou pětidenní válku vrcholící porážkou sardinské armády Karla Alberta u Novary v březnu 1849. Komu a co dnes řeknou jména Santa Lucia, Custoza či Novara? Kolik lidí spojí tyto bitvy a místa v Itálii se jménem nejslavnějšího českého vojáka 19. století v rakouské bílé uniformě maršála Radeckého, o dalších Češích a Moravanech, jako například hrabě Vratislav nebo kníže Schwarzenberg, nemluvě? A přitom nikoli náhodou začínala provolání rakouského císaře Františka Josefa v německém jazyce WIR. Do češtiny se to samozřejmě překládalo jako MY. Ona německé slovíčko prý ale bylo především připomínkou (a zkratkou) jmen triumvirátu Windisch-Graetz, Jelačić, Radecký, tedy maršálů, kteří v letech 1848 až 1849 zachránili v Praze, Vídni a na severoitalských či maďarských bojištích tehdy osmnáctiletému císaři a jeho rodu Habsburg-Lothringen na dalších sedmdesát let trůn. A nikoli náhodou se v oněch bouřlivých časech na konci čtvrté dekády 19. století, která otřásla Evropu v základech, říkalo, že se o to zasloužil především polní maršál Radecký. Třebaže svým věkem patřil do odcházející generace strůjců porážky císaře Napoleona, přesně třiačtyřicet let poté znovu předvedl v Miláně, u Custozy či o pár měsíců později u Novary nejen svůj vojenský um, ale také svérázné politické myšlení, u vojáka v dobrém smyslu slova dvojnásob zajímavé. A právě této nikoli polozapomenuté, ale přímo zapomenuté válce, se věnuje tato kniha. Není jen líčením bitev, ale i připomínkou odvrácené tváře války a každodenního života vojáků, jak rakouských, tak italských. A svým způsobem také připomíná, že pod habsburskými prapory tam někde v Itálii nechyběli muži všeho věku z Čech a Moravy, kteří často zpečetili svou přísahu rakouskému císaři vlastní krví, byť na ně další generace měly právě proto zapomenout.