Luboš Taraba

Historie tzv. první války za sjednocení Itálie zahrnuje sled dramatických událostí, počínaje ne- čekanými pouličními boji během „pěti dnů v Milánu“ v březnu 1848, přes tažení Císařského vojska pod velením polního maršála Václava Radeckého z Radče, vrcholící červencovou bitvou u Custozy, až po bleskovou pěti- denní válku v roce následujícím, kdy byl Radeckého soupeř, sardinský král Karel Albert, definitivně poražen v březnu 1849 u Novary. Podrobné líčení průběhu tažení a rozhodujících bitev doplňují nejen zasvěcené analýzy organizace obou armád, jejich výcviku a způsobu vedení boje, ale také poutavé charakteristiky hlavních aktérů konfliktu. Autor nezapomíná ani na každodenní odvrácenou tvář války, zasahující mnohdy stejnou měrou prosté vojáky i místní obyvatelstvo. Připomíná také, že pod habsburskými prapory tam někde v daleké Itálii nechyběli muži z Čech a Moravy, kteří často zpečetili svou přísahu rakouskému císaři vlastní krví, byť na ně další generace měly právě proto zapomenout.

Smrt císaře Karla VI. v říjnu roku 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a nástupkyní zesnulého panovníka se stala jeho dcera Marie Terezie, vůči jejímž dědickým nárokům navzdory dřívějším dohodám vystoupila značná část evropských monarchů, přičemž tím zdaleka nejbojovnějším byl pruský král Fridrich II. Zápas o rakouské državy zmítal Evropou dlouhých osm let a nejednou hrozilo, že habsburská monarchie pod vedením mladé panovnice bude rozervána na kusy… Komu co řekne Žďár u Trutnova, Zahájí u Českých Budějovic nebo Chotusice u Čáslavi? Přitom svého času to byla místa, o nichž mluvila téměř celá Evropa. Na těchto „polích slávy“, kde zůstaly pod nánosem času zmizelé hromadné hroby a kde doposud někde ještě stojí omšelé památníky, se totiž rozhodovalo o její budoucnosti, stejně jako v bojích o Prahu anebo třeba u Dettingenu v Německu, Mollwitzích ve Slezsku či poblíž Fontenoy ve Flandrech. Jeden anonymní autor letáku tuto válku nakreslil jako okamžik, kdy se na mladou rakouskou arcivévodkyni sesype řada evropských vládců, aby z ní servali všechno, co má na sobě. A ono to tak bylo. Jenže tahle „sukně“ se nemínila „kalhotám“ vzdát. Byla rozhodnuta udržet všechno, co podělila po svém otci, císaři Karlovi VI. Vedle Slezska hlavně Čechy a Moravu, odkud pocházelo mnoho „bezejmenných“ mužů, kteří kvůli tomu pro ni bojovali a umírali, anebo jí sloužili jinak jako třeba Václav Antonín hrabě Kounic, kterého tato doba zrodila.

Jsou bitvy, které se stanou něčím víc, než svého času znamenaly. Podobně jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko- papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupila do dějin jako „bod obratu“. Svým způsobem to byla velká náhoda, o kterou se postaralo několik rozkazů osmanského sultána Selima II., ambice papeže Pia V. a nevlastního bratra španělského krále, čtyřiadvacetiletého snílka dona Juana d´Austria. Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.

Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Masakr, který se odehrál na pláni a pahorcích u italské vesnice Solferino v červnu 1859, byl bitvou, která byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, že bude možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k bitvě u Hradce Králové. Třebaže se může z českého pohledu zdát, že se jednalo o cizí válku, skutečnost je diametrálně jiná, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich utrpení se podílelo na vzniku Červeného kříže, jehož založení pár let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.

Definitivní tečku za více než dvěma desetiletími, jež uplynuly od francouzské revoluce a které zásadně změnily tvář Evropy, měl učinit kongres svolaný do Vídně, kam se na podzim roku 1814 sjeli vrcholní politici i korunované hlavy z celé Evropy – nechyběl rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Friedrich Wilhelm III. či zástupce francouzské strany Talleyrand, který pragmaticky odvrhl Napoleona a nabídl své služby bourbonskému králi Ludvíku XVIII. Vítězové nad „malým Korsičanem“ nyní měli rozhodnout o novém mocenském uspořádání na kontinentu, ale Napoleon se záhy pokusil o návrat na výsluní… Autor na základě pamětí, zpráv diplomatů, deníkových záznamů a dalších materiálů představuje pestrý obraz tehdejšího politického života a umožňuje nahlédnout do zákulisí tohoto do té doby největšího mírového kongresu v dějinách.

Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, zbytky bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli

Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na takový podnik nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V tomto střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Italové zaměstnají část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby konečně vstoupili do první řady evropských mocností. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel dosáhl svého, protože František Josef přenechal Benátky prostřednictvím francouzského imperátora Itálii už předem, ať válka dopadne jakkoli.

Třicetiletá válka převrátila Evropu naruby. Starý kontinent z ní vyšel chudší o pár milionů obyvatel, ovšem zároveň s tím vstoupil do éry „rozumu“. A právě tento moment definitivně zvrátil poměr sil mezi křesťanstvím a islámem. Plně se to projevilo ve střetu Svaté ligy, vedené rakouskými Habsburky, s osmanskou říší v letech 1683–1699. Tato velká turecká válka s konečnou platností odvrátila hrozbu expanzivního islámu, kdy neúspěšné zadržování Alláhových svatých bojovníků na Balkánu přešlo v jejich zatlačování. Nejprve od Vídně, pak od Budy a Pešti až k Bělehradu. Křesťanský rozum, spoléhající se sám na sebe, začal dominovat nad vírou v boha, kterého při svých meditacích na poušti poblíž Mekky zvěstoval jeden arabský obchodník.

Říkám pravdu. Vítězství u Peterwardeinu a dobytí Temesváru jsou dva zázraky, jež lze mnohem lépe potvrdit než ty z dávných časů. Francouzský vyslanec nepřeháněl, když použil tato slova o tažení císařského vrchního velitele Evžena Savojského proti osmanské říši v roce 1716. Následná bitva svedená s Turky u Bělehradu navíc dokázala, že princ Evžen má na zázraky patent. Tím předešlým byl jeho odhad evropských poměrů v čase končící války o španělské dědictví a vlekoucího se konfliktu známého jako velká severní válka. Tehdy totiž přinutil pozvolna se vzpamatovávající osmanskou říši k válce, přesvědčený, že tak na dlouho zbaví habsburské soustátí dávného nebezpečí machometánských psů. Jeho tažení tak přineslo jedinečnou ukázku toho, co to znamená, když válku vede geniální voják bez vměšování politiků.

„Říkám pravdu. Vítězství u Peterwardeinu a dobytí Temesváru jsou dva zázraky, jež lze mnohem lépe potvrdit než ty z dávných časů.“ Francouzský vyslanec nepřeháněl, když použil tato slova o tažení císařského vrchního velitele Evžena Savojského proti osmanské říši v roce 1716. Následná bitva svedená s Turky u Bělehradu navíc dokázala, že princ Evžen má na zázraky patent. Tím předešlým byl jeho odhad evropských poměrů v čase končící války o španělské dědictví a vlekoucího se konfliktu známého jako velká severní válka. Tehdy totiž přinutil pozvolna se vzpamatovávající osmanskou říši k válce, přesvědčený, že tak na dlouho zbaví habsburské soustátí dávného nebezpečí „machometánských psů“. Jeho tažení tak přineslo jedinečnou ukázku toho, co to znamená, když válku vede geniální voják bez vměšování politiků.

Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli…

„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně „jedenáctý písecký“ měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády. Bitva u italského Solferina v červnu 1859 byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k Hradci Králové. Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně druhé se tehdy vzpomínalo všude, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříže, jehož založení několik málo let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.

Definitivní tečku za více než dvěma desetiletími, jež uplynuly od francouzské revoluce a které zásadně změnily tvář Evropy, měl učinit kongres svolaný do Vídně, kam se na podzim roku 1814 sjeli vrcholní politici i korunované hlavy z celé Evropy – nechyběl rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Friedrich Wilhelm III. či zástupce francouzské strany Talleyrand, který pragmaticky odvrhl Napoleona a nabídl své služby bourbonskému králi Ludvíku XVIII. Vítězové nad „malým Korsičanem“ nyní měli rozhodnout o novém mocenském uspořádání na kontinentu, ale Napoleon se záhy pokusil o návrat na výsluní… Autor na základě pamětí, zpráv diplomatů, deníkových záznamů a dalších materiálů představuje pestrý obraz tehdejšího politického života a umožňuje nahlédnout do zákulisí tohoto do té doby největšího mírového kongresu v dějinách.

Historie tzv. první války za sjednocení Itálie zahrnuje sled dramatických událostí, počínaje ne- čekanými pouličními boji během „pěti dnů v Milánu“ v březnu 1848, přes tažení Císařského vojska pod velením polního maršála Václava Radeckého z Radče, vrcholící červencovou bitvou u Custozy, až po bleskovou pěti- denní válku v roce následujícím, kdy byl Radeckého soupeř, sardinský král Karel Albert, definitivně poražen v březnu 1849 u Novary. Podrobné líčení průběhu tažení a rozhodujících bitev doplňují nejen zasvěcené analýzy organizace obou armád, jejich výcviku a způsobu vedení boje, ale také poutavé charakteristiky hlavních aktérů konfliktu.Autor nezapomíná ani na každodenní odvrácenou tvář války, zasahující mnohdy stejnou měrou prosté vojáky i místní obyvatelstvo. Připomíná také, že pod habsburskými prapory tam někde v daleké Itálii nechyběli muži z Čech a Moravy, kteří často zpečetili svou přísahu rakouskému císaři vlastní krví, byť na ně další generace měly právě proto zapomenout.2. vydání.

Smrt císaře Karla VI. v říjnu roku 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a nástupkyní zesnulého panovníka se stala jeho dcera Marie Terezie, vůči jejímž dědickým nárokům navzdory dřívějším dohodám vystoupila značná část evropských monarchů, přičemž tím zdaleka nejbojovnějším byl pruský král Fridrich II. Zápas o rakouské državy zmítal Evropou dlouhých osm let a nejednou hrozilo, že habsburská monarchie pod vedením mladé panovnice bude rozervána na kusy…Komu co řekne Žďár u Trutnova, Zahájí u Českých Budějovic nebo Chotusice u Čáslavi? Přitom svého času to byla místa, o nichž mluvila téměř celá Evropa. Na těchto „polích slávy“, kde zůstaly pod nánosem času zmizelé hromadné hroby a kde doposud někde ještě stojí omšelé památníky, se totiž rozhodovalo o její budoucnosti, stejně jako v bojích o Prahu anebo třeba u Dettingenu v Německu, Mollwitzích ve Slezsku či poblíž Fontenoy ve Flandrech. Jeden anonymní autor letáku tuto válku nakreslil jako okamžik, kdy se na mladou rakouskou arcivévodkyni sesype řada evropských vládců, aby z ní servali všechno, co má na sobě. A ono to tak bylo. Jenže tahle „sukně“ se nemínila „kalhotám“ vzdát. Byla rozhodnuta udržet všechno, co podělila po svém otci, císaři Karlovi VI. Vedle Slezska hlavně Čechy a Moravu, odkud pocházelo mnoho „bezejmenných“ mužů, kteří kvůli tomu pro ni bojovali a umírali, anebo jí sloužili jinak jako třeba Václav Antonín hrabě Kounic, kterého tato doba zrodila.

Třicetiletá válka převrátila Evropu na ruby. Starý kontinent z ní vyšel chudší o pár milionů obyvatel, zároveň s tím vstoupil do éry „rozumu“. A právě tento moment definitivně zvrátil poměr sil mezi křesťanstvím a islámem. Plně se to projevilo ve střetu Svaté ligy, vedené habsburským „Rakouskem“, a osmanskou říší v letech 1683–1699. Tato velká turecká válka s konečnou platností odvrátila hrozbu expanzivního islámu, kdy neúspěšné zadržování Alláhových svatých bojovníků na Balkánu přešlo v jejich zatlačování. Nejprve od Vídně, pak od Budy a Pešti až k Bělehradu. Křesťanský rozum, spoléhající se sám na sebe, začal dominovat nad vírou v boha, kterého při svých meditacích na poušti poblíž Mekky zvěstoval jeden arabský obchodník.