Jan Těsnohlídek

Prvotina Jana Těsnohlídka ml. je básnicky ambiciózní projekt. Expanzivní styl psaní v nejlepších chvílích střídá fotograficky zachycený okamžik příkré meditace. Kritika spatřuje ve sbírce možnou generační zpověď (K. Piorecký, Tvar 14/09), ale také poezii, která se knižně vydávat neměla, manipuluje a její autor „kecá“ (O. Hanus, tamtéž). Jan Těsnohlídek ovšem v žádném případě nepředkládá pouze lyrizující žvást. Texty jsou určeny pro inteligentní publikum spíše než pro úzce orientovaný poetariát. Násilí bez předsudků bylo oceněno v roce 2010 Cenou Jiřího Ortena.

Ve své třetí básnické sbírce se objevuje Jan Těsnohlídek ml. v poněkud obnošeném obleku člověka, který všechno už tak trochu prožil, který už všude tak trochu byl – a který právě proto ví, kolik možností promarnil, kolik vlaků si nechal zbytečně ujet a na kolika místech okouněl jen proto, že zrovna nebylo nic lepšího na práci. V důsledku takového zjištění se proto ještě pozorněji obrací k sobě, ke svým nejbližším, k místům, které ho poznamenaly, byť jen nakrátko a možná taky docela zbytečně. Ve snaze zachytit drobnost, detail, vypsat krátkodechý cit, a zároveň odhalit paradox situace, balancuje na hranici kýče – jen proto ale jeho třetí sbírka mluví jiným jazykem. Jak k obnošeným šatům, tak i ke kýči je třeba mít odvahu.

Jan Těsnohlídek ml. přichází po sbírkách básní Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena) a Rakovina se svou první prózou. Román ADA na malém rozsahu rozehrává příběh lásky dvou dospělých lidí, unavených z toho, co bylo, a snad i z toho, co bude. Dotýká se česko-polských vztahů, odehrává se v Praze, Krakově a na Vysočině. Děj samotný však není pro román stěžejní. Těsnohlídek napsal svižným, překotným jazykem dokument, reportáž o době, ve které žije. Reportáž aktuální, platnou, až nadčasovou, dík čemuž se, stejně jako jeho básnické sbírky, román ADA jistě nevyhne nálepce "generační výpověď".