Wojciech Tochman

Wojciech Tochman azt követően is a romokban heverő Boszniában maradt, hogy a haditudósítók többsége szedte a sátorfáját. A daytoni békeszerződés megkötésével a háború ugyan véget ért, de megkezdődött annak legalább annyira megrázó utóélete: a történtek rekonstruálása, a tömegsírok feltárása, a névtelen áldozatok azonosítása és a túlélők gyászmunkája. Tochman egy lengyel származású antropológus, Ewa Klonowski társául szegődik, hogy dokumentálja a boszniai özvegyek és árvák - anyák és feleségek, lányok és testvérek - törekvését, hogy megtalálják és méltóképpen eltemessék szeretteik maradványait. Azoknak a férfiaknak a csontjait, akikkel rendszerint egy hátulról vagy felülről leadott fejlövés végzett. A lengyel tudósító 2000-ben kezdett el dolgozni a muszlim túlélők traumáiról szóló tényirodalmi könyvén, amelyhez később két fejezetet toldott. A könyv 2002-es első kiadása óta számos nyelven megjelent, több kiadást ért meg. Srebrenica, Potočari, sziklák, kövek, üregek. Ruhafoszlányok, csontok, maradványok. Távirati stílus, szikár tények, kopogó szavak. A rövid, lakonikus mondatok: akár a nehéz kövek - megülnek a gyomrunkban, és idő kell hozzá, hogy megemésszük őket.

Zločin a trest v reportážním vydání. Příběh osmnáctileté dívky odsouzené na doživotí za podíl na brutální vraždě. Oběť, kterou si vyhlédli s kamarády, byla jen o pár let starší. Sledujeme rekonstrukci činu, vyšetřování a mediální hon, a přitom přemýšlíme o hranicích spravedlnosti a možnosti odpuštění. Wojciech Tochman jako vždy přichází až poté, kdy emoce opadly a bulvární novináři ztratili zájem. Zadává obtížné, snad i provokativní otázky. Je pro nás vražedkyně stále tak nebezpečná, aby musela být za mřížemi? Proč se média soustředila především na dívku, kterou nazvala „bestií“, ačkoli na rozdíl od dvou mladíků nezadala ani jednu ránu? Jakou funkci má pro společnost doživotní odnětí svobody? Strašné zločiny a násilí nás provázejí odnepaměti, tresty se ale měnily. Odrážejí různé způsoby, jak se vyrovnat s nejhorším ze všech přestupků proti lidskému řadu: zabitím jiného člověka. V duchu prastarého přísloví „oko za oko, zub za zub“ se můžeme snažit odstrašit další vrahy. Postupně jsme začali přemýšlet o trestu jako nástroji, jak jedince změnit, převychovat. Pokud se nerozhodneme, že je někdo nenapravitelný. Trest smrti se změnil na doživotí, ale vychází stále z přesvědčení o schopnosti soudu určit, kde leží křehká hranice mezi nadějí na nápravu a rozhodnutím o definitivním zavržení. Tochman nechce vraždu ospravedlňovat. Klade ale nepříjemnou otázku: co proces vypovídá o naší společnosti? Vidíme bulvární zájem o detaily zločinu, ale malou snahu hledat skutečné příčiny chování dětí, které se staly vrahy. Soud, který se nechává ovlivnit předsudky i touhou jednoho člověka po odplatě. Kdy se shodneme na tom, že vražedkyně byla už dostatečně potrestána? Pokud svého činu lituje, přiznala svou vinu – dáme jí možnost, aby se naučila žít mimo vězení, kde strávila pětadvacet let?

Zločin a trest v reportážním vydání. Příběh osmnáctileté dívky odsouzené na doživotí za podíl na brutální vraždě. Oběť, kterou si vyhlédli s kamarády, byla jen o pár let starší. Sledujeme rekonstrukci činu, vyšetřování a mediální hon, a přitom přemýšlíme o hranicích spravedlnosti a možnosti odpuštění. Wojciech Tochman jako vždy přichází až poté, kdy emoce opadly a bulvární novináři ztratili zájem. Zadává obtížné, snad i provokativní otázky. Je pro nás vražedkyně stále tak nebezpečná, aby musela být za mřížemi? Proč se média soustředila především na dívku, kterou nazvala „bestií“, ačkoli na rozdíl od dvou mladíků nezadala ani jednu ránu? Jakou funkci má pro společnost doživotní odnětí svobody? Strašné zločiny a násilí nás provázejí odnepaměti, tresty se ale měnily. Odrážejí různé způsoby, jak se vyrovnat s nejhorším ze všech přestupků proti lidskému řadu: zabitím jiného člověka. V duchu prastarého přísloví „oko za oko, zub za zub“ se můžeme snažit odstrašit další vrahy. Postupně jsme začali přemýšlet o trestu jako nástroji, jak jedince změnit, převychovat. Pokud se nerozhodneme, že je někdo nenapravitelný. Trest smrti se změnil na doživotí, ale vychází stále z přesvědčení o schopnosti soudu určit, kde leží křehká hranice mezi nadějí na nápravu a rozhodnutím o definitivním zavržení. Tochman nechce vraždu ospravedlňovat. Klade ale nepříjemnou otázku: co proces vypovídá o naší společnosti? Vidíme bulvární zájem o detaily zločinu, ale malou snahu hledat skutečné příčiny chování dětí, které se staly vrahy. Soud, který se nechává ovlivnit předsudky i touhou jednoho člověka po odplatě. Kdy se shodneme na tom, že vražedkyně byla už dostatečně potrestána? Pokud svého činu lituje, přiznala svou vinu – dáme jí možnost, aby se naučila žít mimo vězení, kde strávila pětadvacet let?

Sledujete, jak mizí vaši příbuzní. Mučí a vraždí je vaši sousedé nebo známí. Záminka může být jakákoli. Potom to všechno skončí. A teď se naučte s bývalými dozorci a popravčími opět žít. Vítejte v Kambodži. Wojciech Tochman prozkoumává ve svých reportážích temná místa. Do Bosny, Rwandy nebo Kambodže se nevydával za senzací, ale chtěl se dotknout toho, čeho se bojíme, co se v lidech někde hluboko skrývá. Pol Pot a jeho příběh přitahují pozornost, ale člověk připoutaný řetězem u rozpadlé chatrče? Ostatně, kdo může svého nemocného příbuzného zavřít do klece? Jedině zlý člověk. To je jednoduchá odpověď. Tochman strávil v Kambodži, jedné z nejchudších zemí stále ohrožených přírodními katastrofami, dostatečně dlouhou dobu na to, aby jednoduché odpovědi nehledal. Doprovázel psychiatričku Sody Ang, která se pokouší vysvětlit rodinám, co skutečně trápí jejich nemocné příbuzné, a začít je skutečně léčit. Protože zatím jsou místo léčby psychóz zavíráni do klecí nebo přivazováni za nohu. Narušené duše, i takové jsou výsledky řádění Rudých Khmerů. Kambodžská společnost se rozložila, přišla o vzájemnou důvěru, zapletla se do sítě strachu a pověr. Zlí duchové – tak by to Kambodžané popsali. Když je jednou vypustíte, dlouho netrvá, než jsou zase zkroceni. Kniha vychází v překladu Michaly Benešové v edici Prokletí reportéři.

Příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných. Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké. Wojciech Tochman to udělal. Na Bosnu, v níž po roce 1995 zavládl mír, hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem. Útlá, ale nesmírně silná kniha Jako bys jedla kámen vychází v překladu Lenky Kuhar Daňhelové.

Příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných. Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké. Wojciech Tochman to udělal. Na Bosnu, v níž po roce 1995 zavládl mír, hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem. Útlá, ale nesmírně silná kniha Jako bys jedla kámen vychází v překladu Lenky Kuhar Daňhelové.

Nezabudnuteľné reportáže o krajine po občianskej vojne! V rámci edície Prekliati reportéri prinášame knihu reportáží z Bosny W. L. Tochmana Akoby si kameň jedla. Autor bol za knihu zaradený medzi finalistov literárnej ceny Nike a taktiež na ocenenie Prix Témoin du Monde, ktoré udeľuje Radio France International. Tento prvý preklad Tochmanovho diela do slovenčiny rozširuje počet jazykov, do ktorých bol preložený na dvanásť. Bosna, roky deväťdesiate. Vojna, etnická nenávisť, smrť, masové exekúcie, koncentračné tábory. Desiatky reportérov a televíznych štábov z celého sveta vyrážajú na Balkán, aby mohli podať svedectvo o zverstvách páchaných v rozpadajúcej sa Juhoslávií. Z médií presakujú znepokojujúce obrazy, zaznievajú hlasy katov i obetí, slová expertov i politikov. Každá vojna sa však jedného dňa končí. Novinári odchádzajú, experti miznú v informačnom šume, pozornosť médií sa obracia k iným vojnám, k iným nešťastiam. Čo sa deje v krajine, ktorou štyri roky zmietala vojna? Ako sa so stratou blízkych vyrovnávajú tí, čo prežili? Čo cítia a o čom premýšľajú? Kde hľadajú svojich mŕtvych? A ako ich nachádzajú? To sú otázky, na ktoré sa pokúša priniesť odpoveď kniha poľského reportéra Wojciecha Tochmana, ktorý sa o osudy ľudí žijúcich v Bosne zaujímal nielen počas vojny, ale aj po nej. V roku 1999 sa vracia na miesto činu, pozoruje pri práci antropologičku Ewu Klonowskú, ktorá zbiera a skladá pozostatky ľudských tiel vykopaných z masovch hrobov a na základe DNA identifikuje obete. Rozpráva sa s tými, čo prežili a z rozprávania o kostiach, ktoré patria ich blízkym, rekonštruuje vojnové osudy jednotlivcov i celých rodín, živých aj mŕtvych. Prostým jazykom rozpráva o veciach tragických, neskutočných, strašných. Jeho svedectvo núti zamyslieť sa nad hrôzami vojny, dvojznačnosťou ľudskej prirodzenosti a hlbokou ľudskou potrebou pochovať a oplakať svojich mŕtvych.

V rámci edície Prekliati reportéri prinášame knihu reportáží z Bosny W. L. Tochmana Akoby si kameň jedla. Autor bol za knihu zaradený medzi finalistov literárnej ceny Nike a taktiež na ocenenie Prix Témoin du Monde, ktoré udeľuje Radio France International. Tento prvý preklad Tochmanovho diela do slovenčiny rozširuje počet jazykov, do ktorých bol preložený na dvanásť. Bosna, roky deväťdesiate. Vojna, etnická nenávisť, smrť, masové exekúcie, koncentračné tábory. Desiatky reportérov a televíznych štábov z celého sveta vyrážajú na Balkán, aby mohli podať svedectvo o zverstvách páchaných v rozpadajúcej sa Juhoslávií. Z médií presakujú znepokojujúce obrazy, zaznievajú hlasy katov i obetí, slová expertov i politikov. Každá vojna sa však jedného dňa končí. Novinári odchádzajú, experti miznú v informačnom šume, pozornosť médií sa obracia k iným vojnám, k iným nešťastiam. Čo sa deje v krajine, ktorou štyri roky zmietala vojna? Ako sa so stratou blízkych vyrovnávajú tí, čo prežili? Čo cítia a o čom premýšľajú? Kde hľadajú svojich mŕtvych? A ako ich nachádzajú? To sú otázky, na ktoré sa pokúša priniesť odpoveď kniha poľského reportéra Wojciecha Tochmana, ktorý sa o osudy ľudí žijúcich v Bosne zaujímal nielen počas vojny, ale aj po nej. V roku 1999 sa vracia na miesto činu, pozoruje pri práci antropologičku Ewu Klonowskú, ktorá zbiera a skladá pozostatky ľudských tiel vykopaných z masovch hrobov a na základe DNA identifikuje obete. Rozpráva sa s tými, čo prežili a z rozprávania o kostiach, ktoré patria ich blízkym, rekonštruuje vojnové osudy jednotlivcov i celých rodín, živých aj mŕtvych. Prostým jazykom rozpráva o veciach tragických, neskutočných, strašných. Jeho svedectvo núti zamyslieť sa nad hrôzami vojny, dvojznačnosťou ľudskej prirodzenosti a hlbokou ľudskou potrebou pochovať a oplakať svojich mŕtvych.

Výběr reportáží jednoho z nejceněnějších současných reportérů Wojciecha Tochmana spojuje téma široce chápané víry, lidského soucitu a krutosti. Tochman se věnuje mediálně známým kauzám i zapomenutým osudům jednotlivých lidí z celého Polska. Jeho reportáže, přeložené do mnoha jazyků, jsou výjimečné autorovou schopností přiblížit se ke svým hrdinům na dotyk ruky, ale zároveň jejich příběh vyprávět univerzálně a s jazykovou virtuozitou. Pánbůh zaplať se přitom nevyhýbá ani kontroverzním tématům: příběhu HIV pozitivního kněze nebo problému zneužívání dětí, nepokouší se hledat senzaci, ale poukázat na vytěsněné a umlčené problémy.