Tomáš Tomášek

Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava (???????) znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následovat po knížce Hládkov, která vznikla ve stejné době. Zatímco Hládkov čerpá především ze vzpomínek a evokuje zaniklý svět autorova dětství, prožitého v pražských Střešovicích v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, Ahava je sbírkou promlouvající ze současnosti, teď, od člověka k člověku.

Jádro sbírky Ahava – hebrejsky Ahava znamená prostě Láska – napsal Tomáš Tomášek v době covidové epidemie v letech 2020–2021 a její vydání mělo následovat po knížce Hládkov, která vznikla ve stejné době. Zatímco Hládkov čerpá především ze vzpomínek a evokuje zaniklý svět autorova dětství, prožitého v pražských Střešovicích v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, Ahava je sbírkou promlouvající ze současnosti, teď, od člověka k člověku. Ačkoli většinu z téměř stovky básní bychom mohli bez váhání označit jako přírodní lyriku, za jejich obrazností vystupuje zřetelně záměr vypovědět svou životní zkušenost, a to v podobě bilance, syntézy a hlavně odkazu, vyznání: vyznání víry. (Lze říci zřetelně; když se v souvislosti s přírodní lyrikou někdy mluví o jinotajích, je totiž třeba vycházet nikoli ze slovesa tajit a jeho významu utajovat, skrývat, nýbrž ze zvratného tajit se, tj. tkvět a prostírat se, a tedy být disponován k tomu tanout, vyvstávat; objevovat se a být objevován.) F ormálně jsou to básně využívající minimalistických výrazových prostředků, verš tvoří nezřídka jedno slovo a celou báseň někdy i jen čtyři verše; nejdelší jich má čtrnáct. Šetřit slovy je jistě jednou z hlavních premis Tomáškovy poezie. Což může vést k tomu, že apel, který je do ní jemně a pečlivě vetkán a vychází z otevřenosti – což znamená na druhé straně také nárok na otevřenost čtenářovu –, zůstane nerozpoznán. Kdo jej však jednou v básních Tomáše Tomáška zaslechl, pro toho se stal již navždy nezapomenutelným.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství. Texty doprovodil devatenácti celostránkovými barevnými kresbami Václav Sokol.

Básně sebrané do ucelené sbírky vycházejí ze vzpomínek na svět dětství, které autor prožíval v enklávě na okraji Střešovic nedaleko Hradčan v padesátých a na počátku šedesátých let minulého století. Pokřivená a zvrácená doba, nedávná i současná, vstupovala rozličným způsobem do života rodičů i rodičů jeho dětských kamarádů. A byla také příčinou konfliktů a konfrontací s prostředím tehdejšího komunisty ovládaného školství. Na druhou stranu to však také byla ještě doba, která dětem v jejich volném čase poskytovala svobodu a otevírala prostor pro dětskou spontaneitu v míře, o jaké se dnešním generacím dětí už ani nesní. Tomáškovi se podařilo málo slovy evokovat ponuré a zároveň drahé časy dětství.

Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz – v jedné, druhé, či obou složkách pohybu – prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie. Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány („v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb“), matérie slov tuhne. Na druhé straně získávají výpovědi na dynamičnosti vyráženými krátkými, často jednoslovnými verši s apelativním obsahem, užitím paralelismů a refrénů. Tak i v motivech: „sevření hmot povolí / [...] temnotami / krystaly počnou / růst“, ale jindy „bez hlesu ční / zelený křik // socha stromu“. Povolování (změkčování) kontra tuhnutí, antropomorfizace kontra zneživotnění – společným znakem těchto procesů je proměna. Tomáškův výrazový minimalismus má jméno jemnost. Ta je totiž domnívám se základem procesu, který se odehrává – budeme-li mluvit o nejčastější autorově tematické poloze – mezi pozorovací schopností poutníka česko-moravskou krajinou, utvářenou ještě dodnes dominantně barokní dobou, a mezi záznamem básně, který otisk krajiny do duše proměňuje v otisk duše do krajiny. V této jemnosti je také ukryto autorovo já, jiným způsobem v básních nepřítomné, a tedy ani nepostřehnutelné.

Název tvoří paralelu k první autorově knize, vydané v Triádě, a zatímco Sedimenty Magmatity odkazují k přírodninám, název Bastiony Kasematy míří k lidským stavbám, ve výšinách i podzemních hloubkách. Podobně jako v první sbírce i v této je záznam opřen o pozorování krajiny a světa. Drobné a úsporně vystavěné lyrické útvary zachycují spatřené „stíny v rozvalinách / fontány bříz // protínané lesy ... rybníky / věnec vsí“ (Zahrada F. J. Šlika) apod. To, co se skrze tyto zdánlivě prosté a nevýřečné zápisy odkrývá, je krajina vnitřní. Vedou k pozornosti k tomu, jak promlouvají, čím je s nimi spojený člověk a k čemu jej vyzývají. Je to zrak vnitřní, jímž básník „do oblak ... hleděl / a zůstal tak“ (Bez pohybu).

Název tvoří paralelu k první autorově knize, vydané v Triádě, a zatímco Sedimenty Magmatity odkazují k přírodninám, název Bastiony Kasematy míří k lidským stavbám, ve výšinách i podzemních hloubkách. Podobně jako v první sbírce i v této je záznam opřen o pozorování krajiny a světa. Drobné a úsporně vystavěné lyrické útvary zachycují spatřené „stíny v rozvalinách / fontány bříz // protínané lesy ... rybníky / věnec vsí“ (Zahrada F. J. Šlika) apod. To, co se skrze tyto zdánlivě prosté a nevýřečné zápisy odkrývá, je krajina vnitřní. Vedou k pozornosti k tomu, jak promlouvají, čím je s nimi spojený člověk a k čemu jej vyzývají. Je to zrak vnitřní, jímž básník „do oblak ... hleděl / a zůstal tak“ (Bez pohybu). Tomáš TOMÁŠEK (* 5. 7. 1947 v Praze), vyučený truhlář. V současnosti je správcem sportovní haly v Dobřichovicích. V roce 1979 podepsal Chartu 77. Spolu s Helenou Přívorovou se podílel na překladu talmudského traktátu Pirke avot (Výroky otců). Kniha vyšla samizdatově v edici Alef v roce 1985. Vydal sbírky básní Sedimenty Magmatity (Triáda 2016), Vědra (Vespero 2020) a Bastiony Kasematy (Triáda 2021). Rozhovor s autorem byl publikován v Revolver Revui č. 105/2016 a v knize RR Rozhovory (Edice RR 2016).