Michal Topor

F. Kafka je počítán mezi nejvýraznější představitele klasické literární moderny a předivo žánrově různorodé sekundární literatury, jež se k jeho dílu či osobě vztahuje, se jeví jako nekonečné. Čtení o Franzi Kafkovi je skromným výřezem, už prvotní záběr byl ostatně zúžen na práce autorů, spjatých v některé fázi svých drah s kulturním prostorem českých zemí. Podstatnou částí antologie tak tvoří překlady textů, jež dosud byly k dispozici jen v německo- či anglickojazyčných originálech. Antologii započínají texty publikované v letech před první světovou válkou, resp. ještě za Kafkova života (M. Brod, C. Hoffmann, E. Weiß, R. Musil; J. Körner a znovu M. Brod), následuje ukázka z „chóru“ provázejícího autorovo úmrtí (L. Winder, O. Baum, M. Jesenská, F. Weltsch, M. Pujmanová, O. Pick, G. Janouch), dále pak konfrontace s prvními posmrtnými edicemi větších prozaických celků – Procesem, Zámkem a Amerikou (W. Haas, E. Weiß, F. Weltsch, F. Thieberger, O. Baum, P. Leppin, M. Brod, O. Pick, L. Winder, J. Mühlberger, znovu O. Baum) jakož i reflexe dalších edičních počinů a také zásadní události prostřednické – totiž vydání Zámku v překladu P. Eisnera (v této souvislosti jsou zahrnuty texty T. Vodičky, J. Hory, A. M. Píši a V. Renče). Poválečné uvažování o Kafkově díle reprezentují komentáře H. Politzera, J. Řezáče, F. C. Weiskopfa, P. Eisnera, E. Muira, V. Černého, H. Siebenscheina a P. Trosta, na ně – v oddílu Exily – navazují práce M. Broda, E. Hellera, H. Politzera, H. Siebenscheina (ten ovšem s určitou významovou licencí, šlo spíše o zájezd) a J. Urzidila. Závěrečný oddíl evokuje – byť také jen fragmentárně (v textech J. Dreslera, E. Goldstückera, R. Grebeníčkové, V. Černého, I. Dubského, J. Jedličky, R. Preisnera a V. Kafky) – dočasný návrat debat o Kafkovi do běžněji přístupných vrstev československé rozpravy o literatuře. Recepční dráhy sledovatelné v desetiletích následných antologie načrtává již jen letmo, povýtce bibliograficky.

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Počínaje knižním debutem – prozaickým triptychem O zlých samotářích – provázel Olbrachtovy práce respekt recenzentů, ti se přitom museli opakovaně vyrovnávat s nestálostí žánrového řešení i zacílení (Arne Novák psal nad prózou Anna proletářka o Olbrachtovi jako o „básníku, jehož vývoj nás od Zlých samotářů udržoval v napětí“), takřka tak pokaždé jako by nanovo stanuli před nutností pojmenovat to, kým Olbracht je, zkoušejíce zároveň složitě v této diskontinuitě rozkrývat prvky bytostné, trvalejší povahy. Antologie umožňuje Olbrachtovo dílo nahlédnout v postupné celistvosti a zároveň nejednoznačnosti, utvářené právě i časností a mnohostí zastoupených kritických perspektiv. Její úvodní oddíl soustředí texty reprezentující podoby kritické konkretizace čtyř prvních knih Olbrachtových: povídkového souboru O zlých samotářích, prózy Žalář nejtemnější, předválečné aktovky Pátý akt a románu O podivném přátelství herce Jesenia. Oddíl druhý umožňuje nahlédnout diskuse, ba rozepře nad Olbrachtovými vystoupeními, spjatými s jeho fascinací ruským příkladem a službou komunistické perspektivě – ať už šlo o reflexe jeho Obrazů ze soudobého Ruska či – několik let nato – o konfrontace s knižním souborem Devíti veselých povídek z Rakouska a republiky a prózou Anna proletářku. Oddíl Mříže, hory sleduje nejprve odezvu prózy Zamřížované zrcadlo, následně pak rozpravu provázející trojici knih s podkarpatským podnětem; co do geografického zázemí se k této sérii de facto přimykají i dva texty utvářející oddíl Golet. Závěrečná část antologie – nazvaná Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu – v příkladech představuje způsoby traktování Olbrachtova zjevu v poválečných podmínkách; završuje ji triptych textů J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, takto dokladů snahy o oživující četbu a pojetí jeho díla.

Syn zámožného advokát Filipa Messera a Berty, rozené Heim; oba byli židovského původu a německého jazyka. V roce 1900 se M. přestěhoval do Budapešti a nechal si úředně změnit příjmení na „Meszlény“, od r. 1902 studoval na zdejší univerzitě filologii, v r. 1908 tu obhájil práci věnovanou dílu H. W. von Gerstenberg. V letech 1909–14 žil ve Švýcarsku – nejprve v Bernu, poté v Ženevě (z této doby pochází několik jeho knižních monografií a především série statí publikovaných zejména v berlínském časopise Die Grenzboten), v r. 1912 se habilitoval na ženevské filozofické fakultě. Po vypuknutí války načas zakotvil v Poznani a redigoval tu časopis Aus dem Posener Lande, během r. 1915 musel narukovat. V r. 1917 byl vojenské povinnosti zproštěn a začal vyučovat na obchodní akademii v Pozsony/Pressburgu. V r. 1918 vyšla konečně knižně první část jeho monografie o Carlu Spittelerovi (Karl Spitteler und das neudeutsche Epos). V poválečné Bratislavě zůstal zakotven až do r. 1922; podílel se na provozu místního Uměleckého spolku, v r. 1920 vydával měsíčník Das Riff. V r. 1922 se stal lektorem němčiny na pražské české filozofické fakultě, rok nato se tu neúspěšně pokusil o habilitaci, pokračoval nicméně v práci lektora. Zásadní platformu našel už v té době v deníku Prager Presse, kam přispíval texty o literatuře, avšak postupně především o aktuální kunsthistorické či výtvarněkritické produkci. Do roku 1940 M. spojil síly také s redakcemi několika dalších periodik – nejvýrazněji s časopisy Kunst für Alle, Svobodný zednář, Forum, Dílo a Filosofická revue, v roce 1938 vyšel knižně jeho diptych Jak se dívat na obrazy a Jak se dívat na sochy. Válku přežil, k transportu do Terezína nastoupil až v únoru 1945. I po válce vyučoval na pražské filozofické fakultě, v textech publikovaných do r. 1948 se zabýval zejména evropskou lyrikou, měl pravděpodobně v plánu vydat další větší rilkovskou práci, na což nedošlo. Poslední lektorské kurzy si odbyl v r. 1958. Kniha je v první řadě výborem z textů Richarda Messera (Meszlénye/Meßlenyho). Většinu jich publikoval německy, a protože texty jsou ponechány v původním znění (a na tom základě pouze edičně upraveny), výsledná antologie je dominantně německojazyčná. Vzniklý korpus, čítající větší stati i drobné recenzní glosy, má vybídnout k zevrubnějšímu – byť průřezovému – seznámení s okruhy témat, jimž M. věnoval pozornost, má být příležitostí k nahlédnutí jedné specifické intelektuální dráhy, v jejích konkrétních artikulacích a dis/kontinuitách. Jednu z dlouholetých linek M. záběru otevírá hned úvodní stať věnovaná dílu C. Spittelera. Jeho eposy se mu staly středem úvah o spektru epických žánrů a možnostech eposu v moderním literárním diskurzu, v těchto souvislostech se zabýval také dramatickou tvorbou J. W. Goetha a Ch. F. Hebbela, prozaickými novinkami „mladých Švýcarů“ a později také dílem R. M. Rilka; provázanost látky a určité (totiž švýcarské) státně-politické idey sledoval v knize Tell-Probleme. Švýcarské prostředí mocně stimulovalo také M. interes o výtvarné umění, který se přelil i do pokusů výtvarněkritických či kunsthistorických, soustředěných zejména k pracím F. Hodlera, G. Giacomettiho a C. Amieta. V těchto dvou vrstvách se M. psaní pohybovalo i po další desetiletí, s převahou druhé z nich v letech první republiky, resp. až do r. 1940, z něhož pochází poslední text našeho výboru. Po druhé světové válce de facto M. coby výtvarný kritik/historik umlká, vraceje se k fascinaci dílem Rilkovým – ovšem v obecnějším kontextu pojmu moderní lyriky. Zvláštní složku utváří několik textů programních, v nichž M. exponoval svou pozici kulturněpolitickou: z nich byla do výboru zařazena dvojice textů z období tajemnického působení v bratislavském Uměleckém spolku (1919), dále stati Die wirtschaftliche Verantwortung (1921), Wege zur Einheit (1924), Kaserne rechts, die Kirche links, die Maurer in der Mitte (1930) a Ziele und Wege (1936).

Antologie představuje Otokara Březinu jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 18961968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 18951903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (18951901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova obrazu, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 19491968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.

Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019), je věnována dráze muže, jenž se narodil roku 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig, v letech 1907-1916 se profiloval pod různými pseudonymy (mj. jako Arne Laurin) jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik, zprvu na stránkách periodik spjatých s prostředím studentského spolkového života, posléze zejména v českožidovském týdeníku Rozvoj, v jičínských Pokrokových listech, v satirických Kopřivách, dále v Samostatnosti, Národním obzoru, anarchistické Zádruze, Horkého Stopě, revui Divadlo, v deníku Národní politika, již během války v českožidovských Českých listech (resp. Českém listu). Přátelil se mj. s Jaroslavem Haškem či Egon Erwinem Kischem. Narukovat musel definitivně v roce 1916, zbytek války poté strávil jednak v maďarských lazaretech, v roce 1918 potom ve vídeňském Kriegspressequartieru jako redaktor časopisu Domov (a přímý podřízený Roberta Musila). V r. 1919 se Lustig stal zástupcem Bedřicha Hlaváče jakožto šéfredaktora deníku Tribuna (sedával v místnosti s F. Peroutkou), v závěru r. 1920 byl přizván k přípravě deníku Prager Presse, jejž nakonec v letech 19211938 řídil (od r. 1927 i z pozice redaktora zodpovědného, už i úředně jako Arne Laurin). V listopadu 1938 mu byla správní radou Orbisu vypovězena smlouva, v lednu 1939 zamířil do Francie, odtud lodí do New Yorku, s nímž byl jak se ukázalo spojen zbytek jeho dráhy a působení, zacíleného vedle podílu na provozu New Yorských listů především k organizaci mohutného zpravodajského archivu (pod střechou československého konzulátu). Urnu s popelem svého muže přivezla Olga Laurinová do Prahy počátkem r. 1946, byla uložena v hrobě na Olšanských hřbitovech.