Jiří Traxler

Memoáry významného skladatele, aranžéra a interpreta moderního českého swingu jsou strhujícím čtením. Už sama osobnost spolupracovníka a přítele takových veličin, jakými byli Jaroslav Ježek, R.A. Dvorský či Karel Vlach, se vymyká v mnoha směrech obvyklým měřítkům. Jiří Traxler stál na počátku swingové éry Československu koncem 30. a zejména 40. let. Měl nastartovanou skvělou kariéru, ale jeho svobodomyslná povaha se nemohla smířit s atmosférou, která nastala po komunistickém převratu v roce 1948. Na začátku 50.let, v době nejtužších represí, emigroval za okolností, které by samy o sobě stačily na detektivní román. Po krátkém pobytu v utečeneckém táboře zakotvil v Kanadě, kde žil téměř padesát let až do své smrti. K českému čtenáři se Traxlerovy paměti dostávají poprvé v nezkrácené podobě s fotografiemi z rodinného archivu, které nám laskavě poskytla vdova po Jiřím Traperovy paní Jarmila Traxler.

Humoristické povídky Jiřího Traxlera prostupuje jediné téma – erotika dospívání – v mnoha podobách, proměnách a situacích. Dozvíme se, co dělají dospělí, když jdou děti spát, že Petřín není ohřívárna, komu patřil Vyšehrad po setmění, co se odehrávalo v křovinách zpustlé Grébovky nebo za jakým účelem se běhalo Stromovkou, zažijeme lásku v páternosteru, milostnou schůzku ve třech, ve čtyřech i v organizované skupině a manželství na zkoušku, vydáme se na rande se dvěma sněhuláky a dostane se nám poučení, jak rozveselit vážnou známost. Když autor čítával své povídky při svých koncertech, bavili se diváci všeho věku. Zaujme knižní vydání těchto retro příběhů i dnešního čtenáře? Náctiletý se jistě usměje nad bezmeznou naivitou dospělých, čtenář v produktivním věku snad na chvíli zapomene na hromadění produktů a senior možná nostalgicky zalistuje vlastní pamětí. Motivy příběhů, reálie a zvolená forma vyprávění navozují dojem skutečných zážitků. Autor však s nadhledem sobě vlastním podotýká, že se jedná spíše o zastydlé projevy pubertálního fantazírování, doslova pubesc/i/ence fiction. A jedním dechem za všechny kluky dodává, že titulní věta je nonsens a že s holkama to umět vlastně nelze. Naštěstí to umějí ony s kluky.

K jakým koncům může vést nevinná dětská hra v pojetí dospělých? Je možné literárně tvořit pod hrozbou namířené pistole? Proč se Mona Lisa záhadně usmívá? Jak hluboko může klesnout zamilovaný divadelní ochotník? Hrozí při výletu do hor pouze nepřízeň počasí? Lze zachovat věrnost rozdvojené osobnosti? Je rozumné strávit milostnou noc v ústavu choromyslných? Může kariéra zpěváka pop-songů vyvrcholit na elektrickém křesle? Kdo a proč vraždí za bílého dne učitelky hudby? A dá se naplánovat dokonalá vražda souseda? Odpovědi na tyto a další otázky přináší kniha povídek Jiřího Traxlera, označených jako halabalady a skorohorory. Proč vůbec onen zlehčující podtitul, proč ne rovnou balady a horory? Vysvětlení je nasnadě: autorovým hlavním záměrem totiž není čtenáře napínat a strašit, ale pobavit a třeba i rozesmát. Neváhá k tomu účelu využívat různých fines a poklesků brakové literatury. Přiznává však, že nejlepší motivy, zápletky a pointy ho pravidelně napadaly vždy v situacích, kdy si je dost dobře nemohl poznamenat (na rušné křižovatce, na veřejných záchodcích, v ordinaci psychiatra, na záchytce, při státním pohřbu), a tak o ně zůstane čtenář bohužel ochuzen. Nebo bohudík?

Memoáry významného skladatele, aranžéra a interpreta moderního českého swingu jsou strhujícím čtením. Už sama osobnost spolupracovníka a přítele takových veličin, jakými byli Jaroslav Ježek, R.A. Dvorský či Karel Vlach, se vymyká v mnoha směrech obvyklým měřítkům. Jiří Traxler stál na počátku swingové éry Československu koncem 30. a zejména 40. let. Měl nastartovanou skvělou kariéru, ale jeho svobodomyslná povaha se nemohla smířit s atmosférou, která nastala po komunistickém převratu v roce 1948. Na začátku 50.let, v době nejtužších represí, emigroval za okolností, které by samy o sobě stačily na detektivní román. Po krátkém pobytu v utečeneckém táboře zakotvil v Kanadě, kde žil téměř padesát let až do své smrti. K českému čtenáři se Traxlerovy paměti dostávají poprvé v nezkrácené podobě s fotografiemi z rodinného archivu, které nám laskavě poskytla vdova po Jiřím Traperovy paní Jarmila Traxler.