Kateřina Tučková strana 3 z 3

Druhá kniha dnes už známej a úspešnej českej autorky Kateřiny Tučkovej sa vracia v čase do dní na konci druhej svetovej vojny a rozpráva príbeh nemeckých obyvateľov Brna. Povojnová obnovená Československá republika uplatnila princíp kolektívnej viny a nemecká časť obyvateľstva sa musela z hodiny na hodinu zbaliť a pešo vydať na pochod k rakúskym hraniciam. Mužov schopných pracovať uväznili v meste, ženy, deti a starí ľudia v transporte umierali na choroby a od vyčerpania. Pôsobivý román kladie dodnes bolestné a nevysvetlené otázky viny, odplaty a odpustenia medzi Čechmi a Nemcami a opisuje vzťah matky Gerty a jej dcéry Barbory, ovplyvnený prostredím, v ktorom sa ako české Nemky odsunuté na okraj spoločnosti smeli pohybovať. Noc z 30. na 31. mája 1945. Gerta Schnirch tlačí kočík s niekoľkomesačnou dcérkou a spolu s ostatnými brnianskymi Nemcami kráča v pochode smrti v ústrety neistej budúcnosti. Transport smeruje k rakúskym hraniciam, no tam ich tiež nečakajú s otvoreným náručím. Stovky vyhnancov podľahnú epidémii týfusu a úplavice. Gerta a niekoľko ďalších nemeckých žien s deťmi napokon skončia na nútených prácach na južnej Morave. Ich osudy sú rôzne, niektoré odídu do Rakúska, iné zostanú v juhomoravskej dedinke alebo sa vrátia do Brna. Gerta znovu získa československé občianstvo a po návrate do rodného mesta tam prežije búrlivé udalosti druhej polovice dvadsiateho storočia. Dej nezvyčajne plastického románu pokračuje cez päťdesiate roky a udalosti roku 1968 až po zmenu režimu v roku 1989. Čitateľ je svedkom zložitého vzťahu matky a dcéry, deformovaného nielen obmedzenými možnosťami, ktoré im ako českým Nemkám ponechal komunistický štát, ale aj vzájomným nepochopením dvoch generácií, komplikovanou komunikáciou a márnym úsilím matky sprostredkovať osobnú skúsenosť ďalším generáciám.

Dnes už kultový román z Česko-slovenského pohraničia Bielych Karpát od českej autorky Kateřiny Tučkovej vyšiel iba pred tromi rokmi a doteraz sa ho predalo viac ako 100.000 výtlačkov. Žitkovské bohyne boli vychýrené veštkyne, liečiteľky, ale aj zaklínačky, ktorých povesť si doteraz pamätá mnoho ľudí od Záhoria až po Žilinu, pričom ich velehlasná povesť siahala až do Viedne. Vedeli pričarovať lásku vytúženej osoby, ale aj rozohnať divokú búrku. Ľudia ich nazývali bohyňami a ich umenie bohovaním. Umenie, pre ktoré sa v 21. storočí už nenašlo miesto. Ůžasný príbeh, za ktorý získala autorka literárnu cenu Josefa Škvoreckého, vychádza teraz aj v skvelom slovenskom preklade, aby priblížil časť aj našich dejín slovenským čitateľom.

Dnes už kultový román z Česko-slovenského pohraničia Bielych Karpát od českej autorky Kateřiny Tučkovej vyšiel iba pred tromi rokmi a doteraz sa ho predalo viac ako 100.000 výtlačkov. Žitkovské bohyne boli vychýrené veštkyne, liečiteľky, ale aj zaklínačky, ktorých povesť si doteraz pamätá mnoho ľudí od Záhoria až po Žilinu, pričom ich velehlasná povesť siahala až do Viedne. Vedeli pričarovať lásku vytúženej osoby, ale aj rozohnať divokú búrku. Ľudia ich nazývali bohyňami a ich umenie bohovaním. Umenie, pre ktoré sa v 21. storočí už nenašlo miesto. Ůžasný príbeh, za ktorý získala autorka literárnu cenu Josefa Škvoreckého, vychádza teraz aj v skvelom slovenskom preklade, aby priblížil časť aj našich dejín slovenským čitateľom.

Dnes už kultový román z Česko-slovenského pohraničia Bielych Karpát od českej autorky Kateřiny Tučkovej vyšiel iba pred tromi rokmi a doteraz sa ho predalo viac ako 100.000 výtlačkov. Žitkovské bohyne boli vychýrené veštkyne, liečiteľky, ale aj zaklínačky, ktorých povesť si doteraz pamätá mnoho ľudí od Záhoria až po Žilinu, pričom ich velehlasná povesť siahala až do Viedne. Vedeli pričarovať lásku vytúženej osoby, ale aj rozohnať divokú búrku. Ľudia ich nazývali bohyňami a ich umenie bohovaním. Umenie, pre ktoré sa v 21. storočí už nenašlo miesto. Ůžasný príbeh, za ktorý získala autorka literárnu cenu Josefa Škvoreckého, vychádza teraz aj v skvelom slovenskom preklade, aby priblížil časť aj našich dejín slovenským čitateľom.

Dnes už kultový román z Česko-slovenského pohraničia Bielych Karpát od českej autorky Kateřiny Tučkovej vyšiel iba pred tromi rokmi a doteraz sa ho predalo viac ako 100.000 výtlačkov. Žitkovské bohyne boli vychýrené veštkyne, liečiteľky, ale aj zaklínačky, ktorých povesť si doteraz pamätá mnoho ľudí od Záhoria až po Žilinu, pričom ich velehlasná povesť siahala až do Viedne. Vedeli pričarovať lásku vytúženej osoby, ale aj rozohnať divokú búrku. Ľudia ich nazývali bohyňami a ich umenie bohovaním. Umenie, pre ktoré sa v 21. storočí už nenašlo miesto. Ůžasný príbeh, za ktorý získala autorka literárnu cenu Josefa Škvoreckého, vychádza teraz aj v skvelom slovenskom preklade, aby priblížil časť aj našich dejín slovenským čitateľom.

Dnes už kultový román z Česko-slovenského pohraničia Bielych Karpát od českej autorky Kateřiny Tučkovej vyšiel iba pred tromi rokmi a doteraz sa ho predalo viac ako 100.000 výtlačkov. Žitkovské bohyne boli vychýrené veštkyne, liečiteľky, ale aj zaklínačky, ktorých povesť si doteraz pamätá mnoho ľudí od Záhoria až po Žilinu, pričom ich velehlasná povesť siahala až do Viedne. Vedeli pričarovať lásku vytúženej osoby, ale aj rozohnať divokú búrku. Ľudia ich nazývali bohyňami a ich umenie bohovaním. Umenie, pre ktoré sa v 21. storočí už nenašlo miesto. Ůžasný príbeh, za ktorý získala autorka literárnu cenu Josefa Škvoreckého, vychádza teraz aj v skvelom slovenskom preklade, aby priblížil časť aj našich dejín slovenským čitateľom.

Moravský Manchester, tak se říkávalo Brnu v dobách jeho největší slávy. Látky ze zdejších textilek zaplavovaly doslova celý svět a bouřlivý průmyslový rozmach v 19. století proměnil město v sebevědomé a moderní centrum. Slavné vily, nádraží, ulice a parky a koneckonců i brněnský hantec, to vše vznikalo v souvislosti s rozvojem textilnictví. Odvrácenou stranou tohoto vzmachu však byly stávky zbídačených dělníků, sociální problémy a sirotčince plné dětí pracujících od rozbřesku do noci v prachu a hukotu tkalcovských strojů. Kniha Kateřiny Tučkové Fabrika vypráví příběh pěti generací rodu Johanna Heinricha Offermanna, který do Brna přišel v roce 1776 jako chudý vlnařský odborník. Zanedlouho však založil manufakturu a stal se jedním z nejvýznamnějších textilních baronů. Ve strhujícím vylíčení rodinné historie se odráží i celá 250 let trvající minulost moravského Manchesteru. Kniha je doplněna odbornými hesly a fotografickým materiálem z brněnských archivů, a je tak dokonalým průvodcem po dnes již zaniklém textilním Brně. Publikace vychází u příležitosti výstavy Brno – moravský Manchester, uspořádané na přelomu let 2014 a 2015 v Moravské galerii v Brně.

Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi odsunuta společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost.

A regény a hírhedt "brünni halálmenet" egyik túlélőjének történetét, életét beszéli el. A második világháború után a brünni németek (20-30000 embert), köztük asszonyokat, gyerekeket, kiüldözték a városból, s gyalog hajtották őket az osztrák határ felé. A regény főszereplője, Gerta Schnirch csecsemőjével együtt tette meg az utat, s egyike volt azon kevés szerencséseknek, akik túlélték a halálmenetet, mely Pohorelicében ért véget. Gertát néhány asszonytársával együtt egy dél-morvaországi faluba telepítik, ahol éveket tölt munkaszolgálatosként egy gazdaságban. A csehszlovák állampolgárság megszerzése után visszatér Brünnbe, s részese lesz a huszadik század további történelmi viharainak. A bűnösség, a bosszú és a megbocsátás fájdalmas kérdésein kívül, amelyet ez a kivételesen erős és sodró lendületű regény boncolgat, tanúi leszünk anya és lánya nem éppen hagyományos kapcsolatának, a két generáció közötti kölcsönös meg nem értésnek és kommunikációs nehézségeinek. A regény 2010-ben a csehországi olvasók szavazata alapján elnyerte a Magnesia Litera olvasói díját.

Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat — prosit Boha o pomoc.

Tvorba Dobroslava Folla (1922-1981)se stala málo známou epizodou v historii českého poválečného umění, neboť autorova činnost zůstává uzavřena v době 60. let, v nichž jediných se mohl aktivně účastnit domácích a zahraničních výstav a organizovat veřejný umělecký život. Dnes je jeho dílo nepřístupné především proto, že jeho pozdější vývoj, v němž mu byla znemožněna samostatná výstavní činnost, se odehrával v soukromí ateliéru a v úzkém kruhu přátel. A to přesto, že Dobroslav Foll patřil k autorům, kteří se účastnili dobového rozvoje modernistických tendencí a na konci 60. let dospěl k velmi osobitým výtvarným řešením a stal se rozhodně jedním z účastníků boje za svobodný výtvarný názor. Jeho umění se odchýlilo od oficiálně prosazovaného socialistického realismu a tudíž nebyl preferován normalizační estetikou ani kulturní politikou. Opětovného uvolnění poměrů v 90. letech se už nedožil a nedočkal se tak ani nové iniciativy k znovuobnovení činnosti Skupiny Radar, jíž byl v 60. letech členem.

Tvorba Dobroslava Folla (1922-1981)se stala málo známou epizodou v historii českého poválečného umění, neboť autorova činnost zůstává uzavřena v době 60. let, v nichž jediných se mohl aktivně účastnit domácích a zahraničních výstav a organizovat veřejný umělecký život. Dnes je jeho dílo nepřístupné především proto, že jeho pozdější vývoj, v němž mu byla znemožněna samostatná výstavní činnost, se odehrával v soukromí ateliéru a v úzkém kruhu přátel. A to přesto, že Dobroslav Foll patřil k autorům, kteří se účastnili dobového rozvoje modernistických tendencí a na konci 60. let dospěl k velmi osobitým výtvarným řešením a stal se rozhodně jedním z účastníků boje za svobodný výtvarný názor. Jeho umění se odchýlilo od oficiálně prosazovaného socialistického realismu a tudíž nebyl preferován normalizační estetikou ani kulturní politikou. Opětovného uvolnění poměrů v 90. letech se už nedožil a nedočkal se tak ani nové iniciativy k znovuobnovení činnosti Skupiny Radar, jíž byl v 60. letech členem.