Dušan Uhlíř

Historie je plná dramatických příběhů o provinění a trestu. Mnohé z nich jsou pozoruhodné svými postavami, jiné okolnostmi, další prostředím, ale všechny mají jedno společné pohnuté lidské osudy. Odjakživa jsou vděčnými náměty pro spisovatele a nov ináře a vznikl i svébytný žánr, který se jimi zabývá. Na jeho počátku byl rozsáhlý soubor reportáží o slavných kriminálních a soudních případech, jež v první půli 18. století sepsal francouzský advokát a spisovatel Franois Gayot de Pitaval a vydal t iskem celkem ve dvaceti svazcích. Pitaval měl řadu pokračovatelů a proslulost, jíž takto dosáhl, vedla k tomu, že se jeho jména začalo používat jako žánrového označení v literatuře a dnes i v televizi i rozhlase. Moravský pitaval, jehož autorem je renomovaný brněnský historik, univerzitní profesor Dušan Uhlíř (nar. 1938), autor řady publikací o významných událostech novověkých dějin, za něž sklidil několik prestižních cen, se po svém hlásí k této tradici. Obsahuje třicet příběhů z moravských d ějin, jejichž kořeny jsou v minulosti dávné i poměrně nedávné. Vyprávějí o králích i rytířích, o vojácích i kněžích, o hrdinech i zrádcích, o lupičích i mužích zákona a líčí jejich pestré, pohnuté osudy a neveselé konce. Jsou to příběhy vesměs tragic ké a nezřídka skličující, leč sugestivně autentické a znepokojivě vzrušující. Odkrývají ta zákoutí historie, o nichž se obvykle mlčí nebo se o nich málo ví. Poprvé vyšly před dvaceti lety pod názvem Brněnský pitaval. Jejich ohlas inspiroval autora k tomu, aby kolekci svých historických reportáží rozšířil o příběhy z dalších krajů Moravy a v souladu s tím ji přejmenoval.

Českého historika přitahuje na Slavkovu skutečnost, že k této bitvě došlo na našem území. Z českého pohledu je to tedy událost světová i regionální. Bojovali zde sice vojáci tří armád, ale jevištěm byla moravská půda a místní obyvatelé válkou trpěli ne méně než vojáci.

Kniha pojednává o dramatických událostech na evropském kontinentu v období od Napoleonova pádu do revoluce roku 1830. Tato doba byla poznamenána závěry Vídeňského kongresu, na kterém bylo rozhodnuto upravit evropské poměry, vrátit trůny panovníkům, jež vyhnala revoluce a Napoleon, a Evropě zaručit mír. Zárukou tohoto pořádku byly ve většině zemí policejní režimy kontrolující jakékoli projevy opozice. Ta se proto musela skrývat v ilegalitě a zvolila cestu tajných společností, spolků a sekt, které si určily za cíl podkopat a likvidovat stávající režim. O takovýchto společnostech později vznikala řada legend. Jednou z nejrozšířenějších byla revoluční společnost karbonářů (carboneria), která vznikla v Itálii. Přestože evropské vlády a jejich policejní aparáty stíhaly členy revolučních organizací tvrdými tresty (smutně proslulým vězením se stal například brněnský Špilberk), podařilo se jim v několika zemích uskutečnit úspěšné státní převraty a udržet se po kratší či delší čas u moci. Aby mohly čelit nebezpečí revoluce kolektivně, založily evropské vlády roku 1815 konzervativní spojenectví nepřesně označované jako Svatá aliance. Její členové se v případě potřeby scházeli na mezinárodních diplomatických kongresech, které hledaly řešení v okamžiku, kdy pokusy o převrat ohrozily evropský status quo. Konaly se v Cáchách, Opavě, Lublani a ve Veroně. Končily zpravidla kolektivním rozhodnutím potlačit ohniska vzpoury vojenským zásahem.