Zdeněk Vašíček

Zdeněk Vašíček (1933–2011) své poslední dílo, svazek nazvaný Jak se dělají filosofie a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března roku 2011, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny (spoluautorka Françoise Mayer; Praha/Brno, Triáda/CDK 2009). Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliografie) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou filosofie, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Z. Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, definice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázka zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou.

Zdeněk Vašíček (1933–2011) své poslední dílo, svazek nazvaný Jak se dělají filosofie a čítající zhruba dvě stě normostran, uzavřel v polovině března roku 2011, poté co zanesl redakční připomínky Karla Palka. Pracoval na něm několik let, intenzivně pak po vydání knihy Minulost a současnost – paměť a dějiny (spoluautorka Françoise Mayer; Praha/Brno, Triáda/CDK 2009). Kniha má deset kapitol (jedenáctou tvoří bibliografie) s různým počtem podkapitol. Soustavnost, s níž autor „vyšetřuje“ celou rozsáhlou oblast systémů, pojmů, představ apod. spojovaných s disciplínou filosofie, bude možná pro některé jeho dřívější čtenáře překvapující. Za zmínku přitom stojí ještě to, že při vší soustavnosti dokázal Zdeněk Vašíček napsat tak svěží, poutavý a stylově vyrovnaný soubor. Autorova důslednost a systematičnost zde nevyúsťuje ve vytvoření jiného, dalšího systému. Ukazuje k tomu, že skutečné myšlení začíná právě tam, kde opouští systémy, definice, přihrádky a jiné „strnulé formy“. Či spíše, kde jde proti nim a snaží se z nich vyprostit. Otázka zůstává, zda a jak je v takové snaze možno uspět. Vašíčkova odpověď je skeptická, avšak tato skepse není odpovědí úplnou.

Vašíčkovy eseje nad díly Andreje Platonova, Borise Pasternaka, Josepha Conrada, Josefa Váchala, Josefa Lady, Ernesta Gellnera, Alana D. Sokala a dalších se soustřeďují na otázku vztahu skutečně obecných, vědeckých pojmů k výrazům „běžného“ jazyka. Zkoumá se zde konstituce pojmů (předpojmy, ideje-matky, vůdčí ideje, zakladatelské mýty) a jednotlivě jsou vyšetřovány celek, obraz, krajina, styl, banalita, metafora.