Dávid Vichnar

Snídaně o půlnoci je román-noir, v němž se poetický jazyk snoubí s napínavým a rafinovaně vystavěným vyprávěním; prozaická cesta do hlubin deštivé noci, v níž jako by bez ustání zněly tóny Joy Division a funébrmarše; podmanivý portrét Prahy, který jako by společně vytvořili markýz de Sade, Nick Cave a Alfred Hitchcock. Autor, uznávaný australský básník a literární teoretik, zavádí čtenáře do Česka 90. let; jeho vyprávění dějově osciluje mezi jižní Moravou a Prahou, nicméně se – příznačně – velkým obloukem vyhýbá tradičním pražským lokalitám a míří na Žižkov, do Karlína, Libně. Protagonista románu se tu motá mezi pasáky a drogovými dealery ve snaze nalézt v některém z těchto podniků svou ztracenou dětskou lásku, ve vzpomínkách se přitom vrací k dětství prožitému v hloubi osmdesátých let na moravském venkově. Ani to však není žádná idylka: líčení dětství dominují sugestivní popisy z jatek, kde později vypravěč pracuje po boku svého tyranského otce, a jeho dětství nakonec rázně utne brutální čin, jež vypravěče vrhne do víru zoufalství, erotických, drogových a alkoholických excesů, bezcílného putování sem a tam…

„Za debatu o paralelních vesmírech už vás z baru Fyzikální společnosti nevykopnou – naopak, koupí vám tam rundu...“ Chcete-li zjistit proč, vydejte se s uznávaným popularizátorem vesmíru Michaelem Hanlonem na zábavnou a fundovanou procházku prorockou klasikou žánru sci-fi. Text navazuje na velmi populární knižní řadu D. Adamse souhrnně nazývanou Stopařův průvodce Galaxií. S nadhledem a s úsměvem rozvádí jeho fikci. Zajímavé čtení ukazuje, že i věda může být zábavná. Vždyť věda vážná a seriózní je zde podávána chytře a velice živou formou. Nejen pro čtenáře příběhů Arthura Denta a jeho přítele Forda Prefecta to bude určitě velmi milé překvapení. Kniha jistě uspokojí i ty, které zajímá současný pohled na problematiku možnosti existence různých mimozemských forem života, velkého třesku, černých děr, paraleních světů, cestování časem apod., dotkneme se dokonce i otázky existence Boha.

Když vypukla druhá světová válka, pobýval Arthur Koestler na jihu Francie a pracoval na svém velkém románu Tma o polednách. Následující dva měsíce ho psal v Paříži, než byl zatčen a internován spolu s dalšími antinacisty, muži a ženami, kteří bojovali proti gestapu, uprchlíky před pronásledováním. Ti všichni tvořili ono „bahno společnosti“, které Francouzi uvězňovali, pouštěli na svobodu, opět uvězňovali a – až v příliš mnoha tragických případech – nakonec předávali nacistickým katům. Koestler vypráví příběh vlastního uvěznění a konečného útěku bez heroismu, lidsky, občas dokonce s humorem; zasazuje ho však přímo do pochmurného kontextu toho, co se stalo spoluvězňům, kteří neměli takové štěstí jako on. „V té době už evropský světadíl dospěl do stadia,“ napsal tehdy, „kdy bylo možné člověku bez ironie říci, že by měl být vděčný za to, že ho zastřelí, a ne uškrtí, setnou nebo ubijí k smrti.“

The Avant-Postman explores a broad range of innovative postwar writing in France, Britain, and the United States. Taking James Joyce’s "revolution of the word" in Ulysses and Finnegans Wake as a joint starting point, David Vichnar draws genealogical lines through the work of more than fifty writers up to the present, including Alain Robbe-Grillet, B. S. Johnson, William Burroughs, Christine Brooke-Rose, Georges Perec, Kathy Acker, Iain Sinclair, Hélene Cixous, Alan Moore, David Foster Wallace, and many others. Centering the exploration around five writing strategies employed by Joyce—narrative parallax, stylistic metempsychosis, concrete writing, forgery, and neologising the logos—the book reveals the striking continuities and developments from Joyce’s day to our own.