Stanislaw Vincenz

Tetralogie Na vysoké polonině, nazývaná také huculská epopej, je sága o krajině, lidech a životě Huculska, karpatského regionu Verchovyna. Tvoří ji příběhy skutečných i legendárních postav, popisy místy až etnografické zvyků, svátků a událostí, líčení krajiny a každodenního života, pověsti, legendy, texty lidových písní. V centru stojí Huculové, mnoho prostoru je věnováno všem ostatním v Huculsku usazeným kulturám arménské, valašské a zejména židovské. Vždyť v jeskyni nad řekou Čeremoš žil Ba'al Šem Tov, zakladatel chasidismu. Jako se v díle mísí kulturní vrstvy, nelze je zařadit ani žánrově: střídají se tu pasáže románové, reportážní, esejistické, forma eposu, lidového vyprávění nebo sympozionu. Záměrem však nebylo dokumentovat tento svět. Vincenz nazývá Huculsko slovanskou Atlantidou a pokládá ho za zdroj lidských hodnot, z nichž by mohla čerpat současná evropská kultura.

Poslední kniha tetralogie nazývané také huculská epopej rozvíjí a uzavírá motivy z první části Pravda dávnověku. Centrem je i zde huculská Verchovyna, avšak rozrůstající se do prostoru i času prostřednictvím příběhů emigrantů a utečenců do Ameriky, dějin arménských kupeckých rodů, huculských a chasidských mýtů a pověstí. Podstatnou část knihy tvoří agon, výstupy vypravěčů. V nich jsou vylíčeny pekelné končiny Sirojidů, země úplného zotročení lidského ducha, rachmanská země bytostí podobných lidem, ale dokonalých, chasidské příběhy o neuvěřitelném odpuštění a o radosti, jako největší ctnosti, polemika posledního člověka a satana před nebeským sejmem po konci světa a jiné to všechno rámované portréty a filozofickými rozpravami huculských gazdů, židovských vozků, arménských kupců. Není to vědecká práce ani folklor. Vypravěč rozvážný jako Homér vrací do života duše a moudrost mnoha ztracených světů. Sága se zaplétá a rozvíjí, množí záhyby, odbočky, návraty, je živoucí, konkrétní, jízlivá, a nepřímo tak klade otazníky nad podmínky lidské existence důkaz nahrazuje tajemstvím, jistotu otázkou, převrací všechny hodnoty.