Radomír Vlček

Předmětem monografie je výklad o Rusku 18. století v politických a kulturně historických souvislostech. Důraz je položen na tradice, symboly a stereotypy. Rusko je popsáno jako geopolitický celek, navazující na moskevský caesaropapistický stát, ovšem s centrem v Sankt Petěrburgu. Jeho vybudování se stalo jedním z řady modernizačních, ale v běžném životě společnosti se jen málo projevujících kroků, jimiž se Rusko jako stát (impérium) přibližovalo vyspělejším zemím. Především v mocenském a vojenském smyslu. V návaznosti na tradici moskevského státu byl nejen za to odpovědný všemocný car. Jeho slovo bylo zákonem. I když ruské 18. století provázela sekularizace, víra, především ta, jež byla založená na křesťanské ortodoxii, tvořila pilíř každodennosti. Nikoli církev. Ta se stala institucí závislou na státu. Rozhodující ve všem byl car a jeho stát. Car se v lidovém stereotypu za vše a všechny modlil, nad vším bděl a obyvatele státu ochraňoval. Jen on prý nejlépe věděl, co je pro ně dobré. Pokud v daném okamžiku nebyl tento stav ideální, pak se tak mělo stát někdy v budoucnu. Zkrátka: Rusko spělo k lepším zítřkům. Alespoň ve vizích. Osmnácté století změnilo Rusko v pyramidální byrokratický stát, který naplňoval carova rozhodnutí a přání. Přetrvávaly tradice a stereotypy. Rusko však prošlo pozitivními změnami, např. ve vědě, umění a vzdělávání. Ještě více změn však připravovalo, aby v důsledku neochoty měnit zvyklosti zapadly. Život společnosti zůstával zkostnatělý. Rusko jako stát se sice modernizovalo, ale ve společnosti se výrazně rozevíraly sociální, ekonomické, právní i jiné nůžky mezi privilegovanými jednotlivci a širokými vrstvami. Mnohé z toho pramenilo z minulosti. Monografie se v neposlední řadě zamýšlí i nad tím, proč leccos přežilo do moderní doby.

Kolektivní monografie Aktuální otázky výzkumu dějin a kultury východní Evropy se v osmi kapitolách věnuje vybraným okruhům českých a slovenských bádání o dějinách a kultuře východní Evropy ve vztahu k českému, případně československému dějinnému prostoru. Připomíná jeho dlouholetou tradici, která ovšem vyžaduje kritické zhodnocení jak v metodologickém, tak tematickém smyslu. Zdůrazňuje, že je k němu nezbytné využít moderní, v zahraničí využívané historiografické metody. Přitom upozorňuje na význam české (a v meziválečné době československé) dějinné zkušenosti.